en-Moje PRVNÍ himalájské dobrodružství aneb Annapurna circuit

Kde mám gatě? A nabíječku? Kolik si mám vzít spodního prádla? Balení na poslední chvíli jako obvykle. Naštěstí mám snad vše a vyrážím. Na letišti mě čeká překvapení, protože neznám nikoho s kým jedu. Jak je to možné?

V lednu jsem byla v Lokal Bloku na přednášce Honzy Trávy, zkušeného horolezce, který slezl pár osmitisícovek. Protože jsem ho viděla už na festivalu Obzory, tak jsem se moc těšila. Tentokrát měl mít přednášku o treku kolem Everestu. Bylo to moc pěkné. Po přednášce jsem si byla koupit kalendář pro kamarádku (já už jsem svůj měla z festivalu Obzory). Ptala jsem se Honzy, jestli takhle organizuje treky, protože Himaláje jsou můj velký sen a hrozně ráda bych se tam někdy podívala. Zeptal se mě, jestli jsem časově flexibilní. Tak jsem řekla, že docela jo. "Tak nám teď na březen vypadl jeden člověk, nechceš jet?" řekl prostě. COŽE??? Šílený. Splněný sen? Hlavu mám jak balón. Snažím se propočítat, jestli mám dost peněz, jestli to zvládnu, jestli mě pustí z prací, jestli to vůbec za to stojí. Nakonec, žiju jen jednou a tohle byl můj velký sen od dětství. Takže v neděli odpoledne stojím s taškou a batohem na letišti a čekám na další dobrodružství. 

Neděle 4.3.

Letíme z Prahy s Turkish Airlines do Istanbulu a pak rovnou do Káthmándú. Honza a jeho přítelkyně Miri jsou už tam. Naše skupina se skládá z holčičího gangu - já, Lucka a Janina, novomanželů, manželského páru Karolíny, Jirky a Roberta. Neznáme se, mezi sebou máme jen dvě spojitosti. První: Všichni známe Trávu. Druhá: Nějakým způsobem jsme spojeni s Plzní. Vzhledem ke druhé spojitosti jsme si ještě před odletem zašli na dvanáctku Plzně a jsme připraveni. Letíme s Turkama, mají velmi dobrý servis na palubě - jídlo, nové filmy, pohodlné sedačky a limit zavazadel 30 kg což se bude hodit na zpáteční cestě, až budeme mít tašky narvané suvenýry. V noci přilétáme do Istanbulu, dáváme si skleničku vína a pokračujeme dál. 

Pondělí 5.3.

V 11 hodin místního času přilétáme do Káthmándú, města, které jsem do té doby znala jen z knih o horolezcích. Bomba. Hodinu před příletem byl nádherný výhled na Himaláje. Byli jsme ve výšce 5000mnm a ty hory byly ještě výš než letadlo! Nádherné, impozantní pohoří a za chvíli budu ještě blíž. Jsem strašně šťastná, že tu jsem. 

Modlitební praporky, neoddělitelná součást Nepálu

Oproti mrazům v Praze -15°C cítíme znatelné oteplení cca 20°C. Káthmándú mi připomíná Tanzánii, kde jsem byla v létě. Rušné ulice, podobné obchody s omezeným zbožím, lidé sedící na ulici, prach všude kolem. Po příjezdu na hotel zatejpuju Janině koleno a jdeme na tenis. Netušila jsem, že první fotky z Nepálu budu mít z tenisového kurtu. Jana tu byla loni na treku kolem Everestu a jde si zahrát s nějakými známými místňáky. Tenisové kurty se nachází v Americkém klubu. Hodně luxusní oproti celému městu. Cítím se, jako bych byla úplně někde jinde. Není tu dokonce ani slyšet ruch z ulice. Po hodině odcházím, protože mě pálí celé tělo. Příště bych se mohla namazat. Přeci jen u nás to na opalování ještě nebylo. K obědu si dávám Veg Fried Rice a k večeři Momo. Oboje jsou místní speciality a to ještě netuším, že v následujících týdnech to budou moje nejčastější jídla. Momo jsou těstovinové taštičky plněné zeleninou, špenátem, masem, prostě vším možným. Večer přijíždějí ještě Pavel s Michalem, další dva členové naší party a jsme kompletní. Všichni vypadají pohodově. Od prvního dne mám "práci" holt "nevděčné" povolání fyzioterapeuta. Večer na terase degustujeme naše kořalky, prevence proti cestovatelskému průjmu musí být důkladná.

Úterý 6.3. 

Na časový posun jsem si zvykla poměrně rychle. Oproti ČR je v Káthmándú o 4 hodiny a 45 minut více. Dost zvláštní časový posun. Někdo mi říkal, že se chtějí odlišovat od Indie, ale co je na tom pravdy těžko říct. Jen přepočítávání na náš čas je složitější. Dnes je hlavním bodem programu sightseeing. Autobusem objedeme tři hlavní památky. První je Swayambhunath Temple neboli Opičí chrám. Budhistická památka, kde všude běhají opice. Moc krásné, byly tak blízko, ani nebyly moc drzé. Další zastávkou je Pashupatinath. Komplex hinduistikých budov. Už mám docela dost toho sluníčka a tak jen vyhledávám stín. Pak ale dojdeme k místnímu pohřebišti. Stojíme na ulici, přijede k nám auto a z něj vyndají takový vak na nosítka. "Tak tohle je mrtvola" říká náš průvodce a jen těžko se tomu věří. Nejprve mrtvé omyjí v řece (hlavně nohy), nazdobí je a pak je spálí. Popel co z nich zbyde, tak hodí do řeky, kde si zrovna hrají místní děti. Utvrzuji se v tom, že si tady budu kupovat jen balenou vodu. Sledovali jsme jeden celý rituál a bylo to nesmírně zajímavé. Úplně jiná kultura. Souběžně, probíhaly celkem tři takové rituály naráz. Aby to nebylo jen smutné, tak jsme po cestě viděli i místní svatbu. 

Spalovač mrtvol

Poslední zastávkou byl Boudhanath. Největší stupa - buddhistická bílá stavba, která je symbolem klidu a míru. Je naplněná buddhistickými relikviemi např. ostatky Buddhy. Dostali jsme se sem přes rušné uličky Káthmándú, kde se přes prach nedá moc dýchat. Prošli jsme branou a najednou klid - obří stupa obklopená krásnými domky. Takové město ve městě. Dali jsme si oběd na střeše jednoho domku a užívali si klidu. Obešli jsme obří stupu jak jinak než zleva, všechny památky se zde obcházejí zleva, mělo by to mít pozitivní vliv na mysl.

Káthmándú je obrovské město a mě tento jeden den stačil. Prachu je tu opravdu hodně, nedivím se, že tu lidi chrchlají o sto šest. Po příjezdu na hotel jsme vyfasovali tašky, do kterých se máme sbalit a které nám pak ponesou šerpíci. Jdeme to tiž nalehko, každý budeme mít batůžek s věcmi na jeden den a zbytek nám ponesou. I když správné označení by mělo být portři. Šerpové nerovná se nosiči. Je to etnikum v Nepálu, které obývá hranice s Tibetem. Protože se proslavili jako nosiči na Mt. Everest a další osmi v této oblasti, tak si lidí často myslím, že šerpové jsou všichni nepálci. Tašky jsou značkové jak jinak než The North Face. Tahle značky je zde nejvíce rozšířená, oblečení The North Face tu nosí úplně všichni nepálci od batolat po stoleté babičky, vše je ovšem Nepali kvality. Večer proběhla společná večeře se Subinem a Ongchhuem z agentury Utmost Adventure Trekking. Subin takové treky organizuje a Ongchhu je guide a půjde na treku s námi. Po večeři proběhla naše už tradiční degustace pálenek na terase, desinfekce je prostě důležitá každý den.

Středa 7.3. 

Dnes nás čeká dloooouhá cesta. Nejdřív 7 hodin v mikrobusu z Káthmándú do Besishar. Silnice je dost rozbitá, takže je to dobrodružství, když se mikrobus potácí ze strany na stranu. Mám stále pocit, že se musí rozbít nebo musíme píchnout, to přece není možné. Po cestě se před námi objevují první kopce, které nadšeně fotíme a které za několik dní zastíní krása osmitisícovek. Po sedmi hodinách přesedáme do džípů a to teprve začíná zábava. Máme se vejít do dvou džípů. Dozadu prvního auta si sedl Michal (dvoumetrový chlap) a vypadá to, že se tam už nikdo jiný nevejde, nechápu jak pojedeme. Holčičí gang obsazuje zadní sedačky druhého auta a protestujeme, že se sem už nikdo nevejde, leda by na nás ležel. Nakonec se nějak vměstnáme. Na korbě našeho auta si ještě vezeme nosiče, snad je po cestě neztratíme. Jedeme po kamenech a stoupáme 1200 výškových metrů až do vesničky Dharapani. Házíme sebou ze strany na stranu. První půl hodinu se tomu smějeme, fotíme, natáčíme, po dvou hodinách už jen zaraženě sedíme a nemluvíme. Křečovitě svírám sedadlo Jirky přede mnou, protože jinak bych vypadla z auta. Lucce se podařilo nějakým zázrakem usnout, musí mít ale divoké sny. Je to ale zážitek, jako na horské dráze. Když si představím, že za terénní jízdu džípem lidi platí a my to máme v ceně? So lucky! Po čtyřech hodinách dorážíme do cíle. Vyklepaní a spokojení, že už jsme venku.

Čtvrtek 8.3. 

Konečně chůze! V noci jsme dorazili do Dharapani a neviděli jsme vůbec okolí. Ráno jsme si tak užili nádherné probuzení do slunného dne mezi horami a skálami. Dnešní plán je jít až do vesničky Chame. Od prvních okamžiků v dálce vidíme zasněžené hory. Cesta pomalu stoupá, ale je to pohodová procházka se spoustou zastávek na focení. A to jsme netušili, že to bude lepší a lepší. Výhledy po cestě byly na Manaslu a Annapurnu IV. Annapurna není totiž jen jedna, jak jsem si dlouho myslela, ale jsou hned čtyři. Leze se ale nejvíc na tu jedničku. Někteří se po cestě koupali pod vodopádem, je tu dost teplo. Dopoledne bylo nádherné počasí a odpoledne nám asi dvě hodinky pršelo. Ještě, že jsme si dnes do batůžku nevzali deštník. Amaterismus, zjišťujeme, že nejsme jediní, kteří udělali takovou chybu, no nic příště budeme chytřejší (dopředu prozrazuji, že žádné příště není, deštník jsme tahali v batohu každý den a už nikdy nepršelo). Po večeři se dozvídáme, že tu jsou Hot springs. To jste mi měli říct dřív, než jsem se osprchovala v té ledové sprše... No asi to nebude tak horký, prý tady HOT springs mají asi 20°C. Což je o 7 stupňů míň, než voda v Podolí. Nakonec se pár nadšenců shodne, že se tam půjdeme večer podívat. "Prší tam?" ptáme se Miri. "Vzduch není tak úplně suchý" odpovídá. "Takže prší jako prase." Raději si beru ručník pro jistotu a jdeme kousek od naší lodge k potoku. U potoka je ohrazené místo asi dvoumetrovou zdí, takovou veliká vana. Akorát není plná, asi někdo vypustil špunt. Někdo jde prubnout vodu jen nohama, Jirka už se svléká a jde se vykoupat. Voda je vlažná, ale lepší než ledová sprcha. Robert ho následuje. Tak když už jsem si vzala ten ručník, tak se taky vykoupu. Maruška by mi neodpustila, že jsem byla u "hot" springs v Himalájích ve výšce 2600 v deset večer a nevykoupala jsem se. Nakonec je to příjemný zážitek.

Něco málo k ubytování. Když se řeknou Himaláje, tak si mnoho lidí představí vysoké hory, nehostinnou přírodu a pustinu bez lidí. Možná před dvaceti lety to mohla být pravda. Dnes vede trek přes vesnice a v každé z nich je spousta ubytoven/tea house/lodge. A jak to vypadá? Je zde jedna společenská místnost/jídelna, ve které se většinou topí a ve které jsme vždycky seděli, hráli karty, povídali si apod, protože na pokojích se netopí. Pokoje jsou většinou jednoduché - postele, někdy byl na pokoji i záchod a ve výjimečných případech i sprcha. Naše ubytování dnes bylo luxusní. Měli jsme tam sprchu i záchod a dost měkkou postel. Zatím je mi v noci teplo, ve spacáku jsme se musela i svlíkat.

Typická lodge

Pátek 9.3. 

Ráno zase probuzení do azura. Jestli to takhle bude každý den, tak to bude paráda! K snídani si dávám tradičně Champa poridge with apples and honey - ovesná kaše s jablky a medem. Dnes je v plánu cesta do Upper Pisang. Celou cestu jdeme podél řeky, někteří z nás, Jirka, se koupali, ostatní zase fotili. Nádherné krajinné scenérie, jako z katalogu cestovky. Po cestě jsme měli krásný výhled na Annapurnu II a další hory. "Co to je za horu?" ptám se Onchunga a ukazuju na nádhernou zasněžené horu. "Tohle? To je jen nějaký kopec, nějaká sedmitisícovka." odpovídá nezaujatě. Holt to co nás fascinuje, přijde místňákům nudné. Dalším zajímavým úkazem byla magnetická hora. Přes kterou nelétají vrtulníky, protože by se mohly zřítit. Po cestě jsme procházeli vesničkou, která byla polorozpadlá, nejspíš pozůstatek z rozsáhlého zemětřesení, které tu bylo v roce 2015. V cíli dnešního dne zase nacházíme krásné ubytování. Dnes spím sama, protože mají jen dvoulůžkové pokoje. Sice nemám na pokoji záchod, ale zato mám nádherný výhled na Annapurnu II přímo z postele. Odpoledne už sice bylo zataženo, ale ráno to snad bude lepší. 

Večer si objednáváme snídani na další sen ráno, aby bylo vše připravené když vstaneme. Já si dávám tradiční kaši. Michal s Pavlem si objednávají toasty. Ongchhu se ptá: "Do you want jam and honey?" No just jam for me." odpoví Michal. "And for me just honey." přidá se Pavel. "Ohh so Mr. Jam and Mr. Honey." Naváže hned Ongchhu. A tahle přezdívka jim zůstane až do konce výletu. 

Výhled z okna

Sobota 10.3. 

V noci jsem nemohla usnout. Těšila jsem se a uvidím ten krásný výhled z okna. Pokaždé když jsem se vzbudila, tak jsem se koukala ven, Byla krásná jasná noc a nad Annapurnou zářily hvězdy. Nádhera, škoda, že nemám tak dobrý foťák. A ráno? Naprostá bomba. Zase jasné nebe a sluníčko, které osvětluje horu. Takový výhled bych chtěla mít každý den. Ráno jsme se šli podívat do kláštera, který byl nahoře ve vesnici. Kláštery tu jsou na každém kroku a jsou volně přístupné. Někdy se uvnitř modlí mniši a člověk může vejít dovnitř a pozorovat je, akorát se většinou nesmí uvnitř fotit. Na začátku dnešního treku bylo stoupání 400 výškových metrů serpentinami. Funěla jsem jako lokomotiva. Možná to budou tou výškou nebo možná tím, že jsem 3 týdny před odjezdem přecházela chřipku a nic nedělala. No uvidíme, jak to půjde dál. Vystoupali jsme až do výšky 3700 mnm a já si zaznamenala svůj nový výškový rekord. Celý den svítilo sluníčko a já před obědem začínala cítit, že na mě jde úpal. Naštěstí mě zachránil Michal, který mi půjčil kšiltovku a už mi bylo dobře. Samozřejmě, že sebou kšiltovku mám, jen jí zrovna dnes nemám v batohu. Stejná situace jako s deštníkem, amaterismus podruhé. Je tu opravdu velké teplo, jdeme většinou v triku s krátkým a kraťasech, někteří členové výpravy dokonce v sandálech. Dnešní den byl asi nejdelší, ušli jsme 23 km, po levé straně výhledy na nějaké Purny. Příroda se střídala, nejdřív les, pak pustá tundra pak skála. Dnešní cíl byl Manang 3500mnm. Po příchodu do vesničky, jsme zjistili, že nefunguje elektřina. To se tu stává poměrně běžně, naštěstí měli agregát, a tak jsme při večeři viděli, co máme na talíři. Večer na našem pokoji probíhal již tradiční košt pálenek, bohužel nám zbývají poslední dvě flašky, snad přežijem. 

Neděle 11.3.

Dnešní den měl být aklimatizační. Dělá se při trecích jako prevence výškové nemoci. Znamená to, že jsme měli nastoupat nějaké výškové metry, abychom si zvykli na řidší vzduch a nastartovali adaptační mechanismy, protože v následujících dnes půjdeme výš a výš. Původní plán byl jít na Ice Lake, ale po předchozích dnech se plán přehodnotil a rozdělili jsme se na dvě skupiny. První skupina šla k jezeru, které leží hned vedle Manangu a pak nastoupala cca do výšky 4000mnm. Druhá skupina se vydala k Ice Lake 4600mnm. Nejdřív to vypadalo, že tam půjde jen Tráva s Miri, zdatní jedinci a zkušení horolezci se skvělou fyzičkou. Nakonec se k nim přidal ještě Robert. Já jsem se přidala klasicky ke druhé skupině. Vyrazila jsem s Robertem v 9 hodin. Nejdřív jsem šli do vedlejší vesnice asi 20 minut a pak jsme začali stoupat serpentinami. Robert rychle vyráží dopředu a já si držím svoje tempíčko. Začíná být znát ta výška. Pomalu stoupám nahoru a zas funím jak lokomotiva, ještě že jdu sama. Co 10 výškových metrů to zastavuji a vydýchávám se. Výšku kontroluju podle chytrých hodinek a každým krokem překonávám svůj výškový rekord. No co nepoženu se nahoru. Nevím kde je Miri s Trávou, ale pokud to nepůjde nebo půjdu moc pomalu, tak mě naberou na cestě zpět. Tj. nemusím vystoupat až nahoru. Velkou pauzu dělám ve 4tis. Krása. Celou dobu jsou za mnou nádherné výhledy na masiv Annapuren. Jdu dál. Ani ne po 400 metrech je tea house. Cože? Vždyť měl být ve 4200... Ajo ráno jsem si nezkalibrovala hodinky.. Nakonec je to příjemné překvapení, že jsem už tak vysoko. U domku mě předchází Miri s Trávou, ty jo, tak to nejdu až tak pomalu, říkám si v duchu a vyrážím za nimi. Další stoupání nad tea housem je ještě náročnější. Podaří se mi předejít i nějaké další cestovatele a hurá už jsme u jezera. "Kde je to Ice lake?" ptají se nás další trekaři. "No asi tady" ukazuju na zmrzlou a zasněženou plochu. Co taky čekat od ICE lake. Ale výhled je tu zase nádherný. 

Ice Lake, 4600mnm

Po svačince a nasbírání červených krvinek vyrážíme zpět. Dnes jsem si poprvé vzala trekingové hole. Dlouho je doporučuji různým pacientům a teď konečně vlastní zkušenost. Dnes se mi opravdu hodily nejen na cestu nahoru, ale hlavně dolů z kopce, kdy se drolily kameny a díky holím, jsem nejela jako na skluzavce dolů. Po sestoupení do vesnice, jdeme ještě do kláštera, což znamená zase schody nahoru. Jde to velmi těžko, i když je to kousíček. Honza prý musel udělat po cestě do kláštera několik výškových táborů, takže Ice Lake byl hadr.. Mám toho dnes plný brejle. Teplá sprcha a shopping v Manangu spolu s degustací našich lihovin je příjemná odměna. Desinfikujeme se opravdu poctivě. Zatím nebylo nikomu z naší party špatně. Jedinou výjimkou je Pavel, který ale jako jediný včera nedegustoval. Myslím, že je příčina jasná, my ostatní nic neponecháváme náhodě a zbývá nám poslední flaška. 

Pondělí 12.3. 

Na dnešní den se změnil plán. Původní byl dojít do Khansaru cca 4 hodiny cesty. Nový plán byl dojít až do Tillicho base campu a ušetřit tak jeden den. Proč ne. Vyrazili jsme brzy ráno, lehce windy weather, ale jinak krásně. Po včerejšku mám trochu ztuhlé nohy, ale nestěžuju si. Pavel má patní ostruhy na obou nohách, musí dost trpět, ale nedává to na sobě vůbec znát. Po cestě v Khangsaru se ocitáme v aréně a sledujeme býčí zápasy. Pokračujeme dál a poprvé vidíme také jaky, obrovské krávy, které se využívají mimo jiné jako nosiči materiálu pro horolezce. Prý jsou schopni vylézt až do výšky 5000mnm. Zase jsme se ocitli v úplně jiné krajině. Nejdřív les a pak suťoviska, nahoru a dolů sráz a my jdeme po cestě uprostřed. Úplná měsíční krajina. Lituju že jsem si dnes nevzala hole a opatrně jdu vpřed. Nemám strach z výšek, ale tady není moc místa, člověk musí pokládat jednu nohu za druhou a vidí pod sebou ten sráz dolů, stačí jediný chybný krok, ztráta rovnováhy a letí dolů. Nehledě na to, že když zafouká, tak začnou padat kamen seshora a schovat se není kam. Jsem ráda, když už to máme za sebou. Do base campu 4150mnm dorážíme odpoledne, šli jsme cca 7 hodin i s obědem. Sundaries, jak nám říkají, v překladu to znamená krásný ženy, máme rohový pokoj bez záchodu, kde fučí víc jak venku. Sprchu dnes vynecháváme a dáváme si tzn. suchou sprchu. Něco jako suchý šampon, tak suchá sprcha. V překladu to znamená otření těla vlhkými ubrousky. Jsme totiž poměrně vysoko a sprcha se nedoporučuje, protože by se člověk už skoro nezahřál. A navíc je tu často problém s teplou vodou. V některých vesničkách mají ohřívání vody přes solární panely. Tzn. když přijdeme za světla, máme teplou vodu, když ne, tak máme smůlu. Někde zase funguje plynové ohřívání vody, za které se ale většinou platí. Suchá sprcha je zdarma. Dining room je tu skvěle vybavená. Máme tu sedačky na kterých se dá ležet. V Manangu jsme koupili karty na dlouhé večery, tak je hned zkoušíme. Zatím zůstáváme u Prší. Jediný, kdo stále prohrává je Michal, vymlouvá se na to že sedí za mnou a já hážu samé sedmičky. Nesmysl, normálně mi karty nejdou, možná se to mění se stoupající nadmořskou výškou. Dnes je naše první noc nad 4 tisíce. Zatím nepozoruju žádné příznaky, když jdeme spát tak se cítím lehce malátná jako když opilá, to je divný, ani jsme dnes nedegustovali. Asi to bude tím, že jsme večer vypili asi 4 big poty (veliké konvice) zázvorového čaje. Jsme daleko od civilizace, je jasná noc a na nebi jsou miliony hvězd. Škoda, že je taková zima, bylo to to nádherné sedět venku a kochat se. Radši ale zalezu do teplého spacáku a jdu spát. V noci žádné příznaky vejškovky, spala jsem jako zabitá, ani ostatní nemají problém. Nuda nebo štěstí? 

Suťoviska po cestě do Tillicho Base campu

Úterý 13.3.

CRRRRRRRR! Co to je?? Brzký budíček. Snídaně už v 6:30 a v sedm odchod. Strašná zima, jen těžko se přinutím vylézt ze spacáku a sbalit si věci. Balíme potichu a po tmě, abychom nevzbudili Lucku, snad budu mít sebou vše potřebné. Pak vylezu ven a wooow. Krása střídá nádheru. Jasná obloha, velehory kolem nás nasvícené raním sluníčkem, to je krása. Teď jsem moc ráda, že jsem z toho spacáku vylezla. Naše skupinka se na dnešní den zmenšuje. Několik členů se rozhodlo zůstat v base campu (Lucka, Pavel a novomanželé). My ostatní vyrážíme směr Tillicho lake (4900mnm) pak zpět do base campu a pak spolu s ostatními zpět do Shee Kharka tam, kde jsme měli včera oběd a přespat tam. 

Vyrážíme nahoru. Před námi jde větší cca 15 členná skupina Francouzů. Jasná obloha věstí pěkné počasí, i když po ránu je pořádná kosa. Cesta vede serpentinami přes suťoviska. Jakpak by ne, vždyť musíme nastoupat 800 výškových metrů. Zase si výšku kontroluji na hodinkách. Tentokrát, jsem si je ráno zkalibrovala. Jde se mi lépe než na Ice lake. Že by ta aklimatizace působila až takhle rychle? Divné. Do výšky 4600 jdu úplně v pohodě, dávám si pauzy, ale není to tak těžké. První v naší skupince jde Robert toho od začátku nevidím, protože je daleko přede mnou. Za ním jde Miri, taky někde v nedohlednu. Předchází mě Honza. Od 4700 už se musím zase více vydýchávat. Přede mnou jdou Francouzi. Musí se dostat před ně. Seberu všechnu energii, využívám toho, že všichni pauzírujou a jdu před ně. Dělám jako by nic, přece nemůžou vidět jak jsem uhnaná. O pár metrů výš zastavuju a nenápadně se vydýchám. Za sebou vidím ostatní. No nic teď čekat nemůžu, protože by mě zase předešli a v koloně jít nechci, tak se otočím a jdu dál. Za poslední zatáčkou vidím před sebou plató. Super. Podle hodinek to souhlasí, to už bude tam. 

Najednou ke mě běží Honza. Co se děje? To už jde dolů? Padá lavina? Divím se co se děje, až uvidím dva foťáky na zemi přede mnou. Zřejmě je tam nechal. Jsem ale ráda, že nepůjdu aspoň chvíli sama. Před námi je cedule, už jsem vnitřně nastavená na to, že tam bude jezero, dáme si pauzu, počkáme na ostatní a pak už jen dolů. Dojdeme k ceduli a tam je napsáno: Tillicho lake 35 minut. COŽE? To je vtip? Přepadá mě zoufalství. Už toho mám plný pohorky. Před námi je šňůra lidí, stoupající na malé kopečky. Stoupají výš a výš. 4900! To měl být přece cíl! Už nemůžu! To snad není pravda. Co budu dělat? Honza vyrazil. Přemýšlím, můžu tu zůstat a počkat na ty za mnou. Fouká. No nic zatnu zuby a vyrážím nahoru. Každý metr nad 4900 je těžký. Každých 5 kroků stojím a musím se vydýchávat. Cesta vede po sněhu a ledu. Když vystoupáme na jeden kopeček, tak se před námi ukáže další. Takhle se to opakuje několikrát. Stojím. Brečím do brýlí. Začíná mě bolet hlava. Na zátylku, to mě nikdy nebolelo, asi to bude konečně ten projev vejškovky. Před sebou vidím šňůru lidí, všichni postupují velmi pomalu. Za sebou vidím naší skupinku. Co se to sakra děje? Jdou úplně jinam. Nejdou za námi na kopec, ale pokračují za skupinou Francouzů někam po vrstevnici. Mávám na ně, ale nic se nemění. Začíná mi to docházet. Teď se ale vracet už nebudu. Nezbývá mi nic jiného než pokračovat za Honzou nahoru. Další kopeček a zase nic a za ním je další. Před námi mává Miri. Snad už schází z vrcholu. Dojdeme až k ní. "To Klári nechtěla slyšet." Slyším Honzu. "Cože?" ptám se. "No," začíná pomalu Miri, "tohle ještě není vrchol, za tímhle kopečkem je ještě další a tam už to je." dopoví. To snad ne. Další krize. Znovu brečím do brýlí, samozřejmě tak, aby to nikdo z nich nepoznal. Už nemůžu. Bolí mě hlava, hrozně špatně se mi dýchá. Honza natáčí video. "Tak jaký to je?" ptá se mě. Něco zabrblám, ať není slyšet, že brečím. Seberu se a jdu napřed. Nakonec už to není tak hrozné. Sbírám poslední síly, ještě dva kopečky, předbíhám pár mlaďochů a jsem tam. Konečně! Mých 5000mnm! Konečně se koukám kolem sebe. Po cestě nahoru jsem myslela jen na to, abych přežila, ale teď? Azuro, sluníčko, krásné hory pokryté ledem a sněhem. Bomba. Vzadu výhled na Manaslu. Jezero je pod námi, je celé zasněžené a zmrzlé, něco jako větší Ice lake. Největší nejvýše položené jezero na světě. 

Tillicho lake, 4900mnm (foceno z vyhlídky 5100mnm)

Je to jako v pohádce, ale fouká tu dost. Obléknu si dvě bundy (buřtíkatou a neprofuk). Mám hroznou žízeň. Otvírám flašku a doprde... Zapomněla jsem, že tu mají flašky plněné až po okraj, takže v tom nejvyšším bodě v té největší zimě si polévám ruce a batoh vodou. Skvělé. Za chvíli doráží na vrchol i Honza. Na břehu jezera vidíme skupinku, asi to jsou naši. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to. Teď už nelituju toho, že jsem vystoupala až sem. Cestu zpět jdeme s Honzou. Je to hrozně zajímavé, vypráví mi o expedicích kde byl, nejrůznější zážitky ze zákulisí. Hrozně si to užívám. Jsem v himalájích, právě jsem vyšla do 5tisíc, mám první zkušenosti s vejškovou, kolem mě jsou nádherné hory a povídám si se skvělým horolezce o expedicích. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že by se to někdy mohlo stát skutečností. Jsem hrozně šťastná. Sestupujeme velmi rychle a krásný zážitek z celého dne kazí jen ta bolest hlavy, to je peklo. Ve 12 hodin dorážíme zpět do base campu. Konečně. Vyřízená, ale šťastná. Jsem plná zážitků, přesto do sebe ale nacpu těstoviny a vypiju flašku vody. Ležím, odpočívám. Ušli jsme zatím jen 11 km, ale nastoupali jsme 1000 výškových metrů. Podle mapy totiž zjišťuju, že "vyhlídka" na které jsme byli je vysoko 5130mnm! Pane jo to jsem vůbec netušila. Mám hroznou radost. Hodinu po nás přibíhá Robert, hrozně aktivní člověk. Sebíhal dolů z kopce a o zmrzlý sníh si sedřel nohu, tak konečně využiju lékárničku, naštěstí to není nic vážného. Chvíli po něm doráží i naše druhá skupinka a jsme komplet. Jirku bolí hlava, a tak poprvé vůbec nevtipkuje. To vypadá vážně.

Protože to ještě není konec dnešního dne, čekají nás ještě 3 hodiny cesty, tak vyrážíme dál. Když jdeme po rovince, tak je to dobré, hlava mě nebolí, ale stačí jít pár kroků do kopce a hned to začne znovu. Cesta je většinou traversem s minimem stoupání a klesání, ale pro mě je i to dost náročné. Už se těším až tam budem. Večer mi zabere prášek na bolest a je vše v pořádku. Raději se ale nepřipojuji k degustaci slivovice, jsem ráda, že mi je dobře. Dnešní večer je v italském duchu. Dáváme si špagety carbonara nebo pizzu. Já mám tuňákovou a je výborná. Kdo by to byl řekl, že ve 4 tisících si budu pochutnávat na pizze. 

Středa 14.3.

V noci mi bylo zase hrozné horko, mám asi dobrý spacák. Za 500 kč v bazaru, dobrá koupě. Ráno zase azuro, jestli už to není nuda, takové krásné počasí. Dnešní den je odpočinkový. V plánu je přesun do Ledaru 4200mnnm. Prý 5 hodin cesty i s obědem. Nemáme kam spěchat. Jdeme traversem, vracíme se kolem Gangapurny a Anapuren, až přecházíme na druhou stranu kopce do druhého údolí. Na druhé straně kopce je ještě sníh. Protože je odpočinkový den, tak začíná sněhová bitva. Já s Janinou máme trochu nevýhodu, protože stojíme dole ve svahu a dohodit nahoru na Jirku je náročné. Ale on se zase nezvládá trefit. Super akce, koulovačka - done. Protože je tu led, tak se trochu kloužeme dolů a já jsem ráda, že jsem si i dnes vzala ty trekingové hole. Přecházíme jeden z mnoha lanových mostků a stoupáme dál. Velkou pochoutkou je tu Jačí sýr, který mám v plánu si dnes dát do česnečky. Potkáváme po cestě poníky, kteří přenáší potraviny do vesnic, kam se nedá dojet autem. Do Ledaru dorážíme za světla, holky zkouší nový druh sprchy tzv. bucket sprcha (kýbl horké vody) a já si dám raději zase suchou sprchu. Aneb jak říkala Miri: "Nejsem prase abych se myla každý den." Robert se šel ještě proběhnout. Já volím odpočinek na slunci. Večer si povídáme historky. Mára vykládá o výstupech na osmi, o Zdeňkovi Hrubém a o expedicích. Některé příběhy jsou opravdu děsivé, ale hrozně zajímavé. Večer odcházíme na pokoj a.... Sněží! Pane jo to je něco, odpoledne bylo na kraťasy a teď sněží. Nejdřív jsem z toho nadšená, ale jen do té doby než přijdu na pokoj. Máme zase rohový pokoj v suterénu. Kolem nás jsou kameny a je tu hrozná zima. S Janinou se snažíme nějak zahřát. Předchozí noci byla Lucka ten největší zmrzlík z nás a mě bylo minulou noc přece hrozné vedro.. 

Nakonec se rozhodneme srazit postele k sobě, když se přitulíme, tak nám bude tepleji. Jsem oblečená ve spacáku, na něm mám péřovou vestu a péřovou bundu. čepici, nákrčník. Úplně se klepu zimou. To snad není možné. Janina to stejné. Snaží se najít hřejivé pytlíky, které slibují x hodin blahodárného tepla. Nefungují!!! Já mám dva hřejivé polštářky, fungují, ale nepomáhají, furt se klepu zimou. Drkotají mi zuby. co budeme dělat? Voláme o pomoc, třeba nás uslyší někdo ve vedlejším pokoji nebo Francouzi nad námi. Zvažujeme možnosti. Vrátíme se do společenské místnosti? Co tam? Pomůžou nám? Ideální, aby nás bylo víc a leželi jsme vedle sebe a zahřáli se. Přichází Lucka, divně na nás kouká, většinou zmrzlá byla jen ona. Snaží se také zavrstvit. "Tak copa si vezmu na sebe. Tahám to tu jako králíky z klobouku." říká po vytažení páté vrstvy oblečení. Zkoušíme poprosit kluky z okolních pokojů, jestli by nešli spát k nám. Divně se na nás dívají. Nechápu proč? Je to otázka života a smrti. Asi umrzneme. Nakonec nás zachraňuje Robert. Ležíme 4 vedle sebe. Přijdu si jako na expedici, ještě tu chybí ten stan. Spím uprostřed a když se chci otočit, tak se musí otočit i ostatní. Po chvilce se zahřívám a svlékám. Celou noc ale spím mezi postelemi a nemůžu se skoro otáčet, protože tam nemám místo. Holt těžký život expedičního horolezce, aspoň jsem si to zkusila. Byla to ale nejhorší a nejdelší noc v mém životě, skoro vůbec jsem nespala. 

Čtvrtek 15.3.

Probuzení do zasněženého rána. Obloha je tmavá. Mlha. Sníh. Poprvé špatné počasí. Přes noc jsme nechali venku pověšené prádlo a to je teď úplně zmrzlé. Naši portři nám pomohli rozvázat uzle na tričkách a sundat ho ze šňůry. Dnešní plán je přesun ho High campu 4900. Strávit tam noc a pak přes nejvýše položené sedlo. Cesta měla být krátká. Šli jsme traverzem, potkali jsme cyklistu, ale na elektrokole.. No nic moc. Po cestě jsem si povídala s Kájou, je to fajn, jak je nás víc, tak si pokaždé popovídám s někým jiným. Každý má osobitý život a zajímavé historky. Oběd jsme si dávali ve 4500mnm. Krásná lodge, koupili jsme si tam v pekařství cinamon rolls pro zítřejší náročný den. Zahráli jsme si Člověče nezlob se! Kdo tak asi mohl vyhrát? Asi ten co má se stoupající nadmořskou výškou štěstí ve hře. Nebudu jmenovat. A pokračovali jsme dál. Výstup do posledního výškového tábora nebyl těžký, cca hodinu a půl. A zase oproti Tillicho lake se mi šlo úplně krásně. Žádná bolest hlavy nic. Protože jsme dorazili poměrně brzy, tak jsme se rozhodli, že půjdeme ještě na kopec cca 50 výškových metrů výš. Byl tam zase nádherný výhled na okolní zasněžené kopce. Večer jsme se sešli ve společenské místnosti. Jedna část byla malá, ale byla tam kamna. Druhá část byla prostorná, ale bez kamen. Večer ve 4900 není žádné teplo a tak byli všichni zalezlí u kamen. Když jsme tam přišli my, tak už tam nebylo místo. Tak jsme šli do té druhé místnosti. Měla jsem na sobě dvoje kalhoty, dvoje ponožky, dvě trika, mikinu, dvě bundy, vestu čepici a rukavice. Zima byla obrovská. Mr. Jam měl dokonce čtvery kalhoty! Všichni jsme seděli vedle sebe namačkaní, aby nám bylo teplo. Kolem zad jsme měli ještě spacák a hráli jsme karty. Už jsme přešli od prší k žolíkům a mě se nějakou náhodou podařilo třikrát za sebou zavřít z ruky. No jo je vidět, že jsme vysoko. Jaké by to asi bylo v 6 tisících? V high campu jsme potkali snad všechny skupinky lidí, které jsme potkávali po cestě - růžovka (holka co chodila jen v růžovém), krásní Francouzi, dva pohlední flirtující Italové, Bělorus v podivné mikině, který si v Upper Pissangu opékal nad kamny čepici a další. Večer se počasí vyjasnilo a zvěsti o bouřce, se snad nevyplní a zítra budeme moct vyrazit.

Pátek 16.3.   Den D

Ranní výstup

Budíček ve 4:30!! Oproti včerejšku nám nebyla zima a spalo se mi hrozně dobře, ale vylézt ven? Z toho teplého spacáku? To snad ne. Ale nedá se nic dělat. Vyjdu ven a.. Sníh! V noci ještě muselo nasněžit, ale teď byla obloha úplně jasná. V pět ráno snídaně - tradiční Champa porridge. Nabalit se. Aby mi bylo teplo, ale zase abych se moc nepotila. Nakonec mám troje gatě, tílko, triko s dlouhým, mikinu a bundu neprofuk. Cíl je přejít Thorang La Pass, sedlo ve výšce 5400mnm a pak sejít až do 3800mnm do Muktinathu. Vyrážíme v 5:40, velmi brzy, protože musíme být v sedle co nejdřív. Odpoledne by tam mohlo foukat a znesnadnilo by to přechod. Před námi vidíme kolonu lidí, jdou tam Francouzi, Španělé a další. vzhledem k tomu, že přes noc nasněžilo, tak to nevadí protože nám aspoň prošlápnou cestu ve sněhu. Obloha je jasná, začínají zhasínat hvězdy a postupně se obloha prosvětluje. Vyrážím mezi posledními. Vím, jak mě na Tillicho lake bolela hlava, tak chci jít rozvážně. Po chvíli předcházím Jirku s Karolínou. Jsou nádherné výhledy na kopce okolo. Ještě že mám na sobě rukavice co jsem si koupila v Manangu. Jsou to palčáky, ale dají se lehce odkrýt konečky prstů a můžu tak fotit. Pěkné fotky jsou ale vykoupené zmrzlými prsty. Jdu dál, předcházím Janinu a mě doslova předbíhá Robert. První vrcholky v dáli začíná osvětlovat sluníčko. Přede mnou jdou Indové, každý z nich má v ruce hůl z klacku a tenisky. Šíleně jim to klouže, každý druhý krok uklouznou. Rychle jdu před ně. Další přede mnou jdou dva Španělé. holka, kluk. Vybavení mají lepší než Indové, ale kloužou obdobně. Včera šli z Manangu až do High campu za jediný den! Vypadají dost bídně. Radši je předcházím, protože mám strach, že kdyby spadli tak bych letěla s nimi. Zastavuji u první boudy = prázdná místnost kam se dá schovat. Sundávám čelovku a nasazuji sluneční brýle. Prsty na rukou mám tak zmrzlé, že si nemůžu ani zapnout batoh. Prsty na nohou necítím. Přichází Janina taky zmrzlá jako ratlík. "Je mi hrozná zima." říká. "Mě taky, chvíli počkej v domku a pak jdi dál musíš se hýbat." řeknu jí naposledy a vyrážím, protože mi už hrozně mrznou prsty na rukou. Jdu s rozeplým batohem. Když sebou nebudu házet, tak mi nic nevypadne. Před sebou vidím šerpíka a před ním jde Mr. Jam. Někde vepředu musí být ještě Robert, ale toho nevidím. Jinak tu není vůbec nikdo. Nechci jít sama, co když by se něco stalo. Zkusím zabrat a dojít Michala. Většinu treku měl podobné tempo jak já. Jenže ve výšce 5000mnm je poloviční parciální tlak kyslíku a člověk nemůže jít rychle jako normálně, a tak se jen pomalu ploužím vpřed. Stále necítím prsty na rukou. Snažím se s nimi hýbat. Za kopcem už vidím sluníčko. První cíl - honem se dostat na sluníčko, to mě zahřeje. Zkouším počítat kolik musím udělat kroků než se budu muset zastavit a vydýchat se - 10, 20, 30. Pane jo, jsem překvapená jak to jde lehce. Opravdu se vyplatil aklimatizační výstup na Tillicho lake. Kontroluji hodinky - 5142. Je to dobré, každý metr navíc je nový výškový rekord. Konečně sluníčko. Zastavuju se a snažím se vstřebat co nejvíc tepla. Jdu dál a cítím jak prsty na rukou pomalu rozmrzají. Dokonce tak, že si troufám vyfotit dalších pár snímků. Brrrrr zase hrozná zima, ruce do kapes a musím dál. Sněhu je tu po kotníky a cesta je prošlapaná, jde se dobře. Vidím další chatku a u ní Roberta s Michalem a našimi nosiči. Začínám toho mít plné pohorky. Snažím se ještě zrychlit, třeba na mě počkají. Čím rychleji jdu, tím víc se zadýchávám. nakonec počkali. Dostávám vrcholovou prémii - Bounty - super moje nejoblíbenější sušenka. Prosíme šerpíky o fotku. Nechápu, jak tu můžou vydržet v těch teniskách. Zima jim prý není. Jsem hrozně šťastná. 

"Už je to jen rovinka" říká Robert. A opravdu. vypadá to jen na mírné stoupání a konec. Po pár snímcích vyrážíme, už zas necítím prsty na nohou ani na rukou. Robert je hned daleko před námi a já žasnu, jak to dělá. Připomíná mi Tarahumarské běžce z knihy Born to run. Snažím se držet Michala, abych nešla zas sama. Není to tak blízko, jak se zdálo. Za každým malým kopečkem se objeví další. Michal fotí a je se přioblékám - další bundu, nahoře bude kosa. "Podle Saliho deníku je to nekonečné," říká Michal a já v duchu proklínám Roberta, vždyť říkal, že je to jen rovinka! Ona to rovinka vlastně skoro je, ale straaašně dlouhá. Jdeme dál a dál. Už nemůžu. Vydýchávám se a píšu do sněhu vzkaz pro ostatní: VYDRŽ! Jdeme dál. "Už to vidím." hlásí Michal a vskutku cíl je v dohledu! 

Thorang La Pass, 5400mnm

Zvládli jsme to! Jsem hrozně šťastná! Další výškový rekord. Hodinky ukazují 8 hodin ráno. Jen my a zasněžen hory s ledovci kolem nás, ale... co to je? Když se rozhlédnu spatřím malý domeček nebo spíš takovou boudu/budku. Uvnitř je místňák, který vaří čaj. Tak to je neuvěřitelné, člověk si řekne, že je na konci světa a pak tohle. Michal jde pomoct ostatním. Já nectím prsty, takže vděčně přijímám od Roberta čaj. Zahřívám se. Přichází Miri. Několik fotek s našimi nosiči. Počkám na Janinu, byla hned za mnou, to nebude trvat dlouho a pak půjdu dolů. Po chvíli přichází Jana s Kájou. Další foto. Janina je jak rampouch. Strašně se třese. Tak ještě čaj a další vrstvy oblečení. Když jí tu vidím sedět, tak si vyčítám, že jsem v té první boudě na ní nepočkala. Strašně mě to mrzí a v duchu smekám před Kájou. Přichází Tráva a dává Janině další oblečení, už vypadá jako sumo zápasník, tak snad se už zahřeje. "Musíme dolů." Jasně. Chvíli váhám nechci tu nechávat Michalův batoh, ale už je mi zase pěkná kosa. Kdo by bral v pětitisících batoh navíc. S lehkými výčitkami odcházím za ostatními. Nahoře jsem strávila hodinu. Snažím se zahřát promrzlé prsty. Hodně fouká. Honem níž. Po sestupu pár výškových metrů už je lépe. Po chvíli se začínáme pomalu svlékat. Obloha je stále jasná, sluníčko paří a vítr už pod sedlem nefouká. "Ještě toho sněhuláka." říkám Janině. Zastavujeme a v pěti tisících stavíme sněhuláka. Well done. Cíl splněn. 

Pětitisícový sněhulák

Sestup je opravdu dlouhý. Musíme klesnout o 1700 výškových metrů níž! V půlce kopce nacházíme krásný plácek. "Nepočkáme tu chvíli?" ptám se. "Jasně" odpoví Janina. Utáboříme se ve výšce 4500mnm. Dáváme si sváču. Svlékneme se do tílka/podprsenky a začíná opalovačka. To je pohoda! Na to jak jsme ještě před hodinou mrzli?! To snad není ani možné. Kája s Honzou, Robertem a Miri jsou daleko před námi. Třeba nás dojdou kluci s Luckou. Michalovi jsem slíbila na sestup zatejpovat koleno. K čemuž nedošlo. Ten sestup pro něj musí být pekelný. Janina má ode mě tape a jde se jí dobře nebo to aspoň tvrdí. Čekáme hodinu. Míjí nás několik trekařů. Většinou jdou ještě nabalení a my se tu opalujeme. Neuvěřitelné. Po hodině čekání nás to přestane bavit, tak zahajujeme další sestup do tea housu za ostatními. Do našeho ubytování (Muktinath) je to odtud jen 40 minut. Jak pokračuje naše cesta, najednou jako bychom byli úplně na jiné planetě. Sníh vystřídal prach a hlína. Žádná zeleň, krajina připomíná poušť. Muktinath je už městečko. Spousty prodejců podél cesty se vším možným, ale vlastně stejným, projdeme 8 stánků a všude mají úplně to stejné - šátky, čepice, rukavice, náhrdelníky nebo zpívající misky. Vedle našeho ubytka objevujeme hotel: Bob Marley. Mají dokonce dobré kafe a VYNIKAJÍCÍ dortíky - Apple pie, Apple crumble! Po večeři tam jdeme znovu, tentokrát Apple Brandy. Ty jablka jsou tu nějak populární.. Ovšem asi tu neznají paňáky. Janině donesli 2dl Brandy a Robertovi rovnou placatku rumu! Konečně pohodový večer, hlavní dobrodružství je za námi a já si dávám své první nepálské pivo! Už je po všem. Teď si můžeme zbytek cesty jen užívat.  V Bobu Marleym bydlí úplně všichni, teda kromě nás. Zase tu potkáváme všechny, které jsem potkali předchozí večer v Highcampu. S tím rozdílem, že včera všichni mrzli a dnes všichni pijou. Pozn. Italové jsou nejlepší, škoda,že už je asi neuvidíme. Dnešní den byl naprosto senzační!

Opalovačka ve 4500mnm

Sobota 17.3. 

Dnes nikam nespěcháme, žádné brzké vstávání, ale pohodová snídaně, kafíčko s koláčkem. Dnes je sobota a máme štěstí, protože zrovna dnes je v Muktinathu velká hinduistická slavnost v místním klášteře, na kterou přichází spousta lidí z celé země. Ulice jsou plné lidí. Taxikáři s koňmi od rána běhají a snaží se převézt co nejvíce lidí. Jdeme se také podívat do kláštera a je to zážitek. Prodíráme se davy lidí. Všichni na nás sahají, je to trochu nepříjemné. Je těžké se prodrat dopředu. Podél cesty sedí svatí muži a lidé jim hází rýži a peníze. Nechápu, že tu ty peníze zůstanou, když je tu takový nával. Pak si všimnu paní, která na první pohled vypadá nemocná/shrbená, sotva jde, ale šikovně, když se někdo nedívá, sbírá peníze do své kapsy. Systém jsem sice nepochopila, ale vypadá to jako u nás, když člověk chce přispět na dobrou věc, tak to většinou skončí v něčí kapse. 

Když už máme dost prodírání se davy, tak odcházíme do vesničky Kagbeni. Cesta trvá asi 4 hodiny a vede pouští. Chvíli mi krajina připomíná Americkou prérii. Těžko uvěřitelné, že jsme včera v krajině sněhu a mrazu přecházeli sedlo. Máme výhled do údolí Mustangu. Tam se také chodí na treky, ale jsou tam omezené permity, tzn. je omezen počet návštěvníků za rok. Jdeme dál a za chvíli. Wow. Najednou, jako když luskneš, se před námi otevře výhled na vesničku, která je celá zelená. Oáza v poušti. Nádhera. Vesnička vypadá jako ze středověku. 

Kagbeni

Neděle 18.3. 

Další krátký den. Dnešní plán je dojít do Jomsom, celkem asi 2-3 hoďky cesty. Velká pohoda oproti minulým dnům. Takže zase pohodová snídaně pak kafíčko a dortík. Procházka po vesničce. Došli jsme do místního kláštera a měli jsme možnost krátké prohlídky. Protože jsme sebou měli pastelky pro děti, nechali jsme je v klášteře místním dětem/sirotkům, kteří zde studují. Malá pozornost, která může zpříjemnit jejich den. Okolo půl jedenácté vyrážíme na trek. Z Kagbeni vede řeka až do Jomsom. Vypadá teda spíše jako malý potůček ve velikém kaňonu. Holčičí gang jde s Robertem podél řeky, fouká, ale obloha je jasně modrá. Před námi se tyčí Dhaulágirí, další nádherná osma. Řeka se před námi klikatí. A je to tu. Musíme ji přebrodit. Vody je po kolena a proud se dá ustát. "To je taková pohoda!" Slunce svítí a my se brodíme řekou. Neuvěřitelné. Řeku překonáváme ještě jednou. 

Včera zmrzlík a dnes se brodí řekou

Okolo druhé hodiny přicházíme do Jomsom. Což je o dost větší město! Trvá nám asi 15 minut, než ho projdeme a najdeme naše ubytování, které je příhodně vedle letiště. Zítra bychom totiž měli odletět do Pokhary. 

Ubytování je dobré. Po chvíli protestování dostáváme normální pokoj a ne studenou a temnou kobku bez oken. Nejsme žádné princezny, co by si furt na něco stěžovali, ale pravda je, že jsme mockrát měli pokoj v podzemí, kde byla strašná zima, oproti ostatním. Jsme na tom všichni stejně, tak se to mohlo střídat, aby to bylo spravedlivé, no ne? Odpoledne jsme měli v plánu jít do vesničky Marpha, ale nějak nás ten "dlouhý" den zmohl a trasu zkracujeme na 100 metrů do nedaleké kavárny s dortíky. 

Pondělí 19.3. 

Brzký budíček a už jsme na letišti. pro krátké vnitrostátní lety stačí pouze rychlá kontrola. Jak už klasicky po ránu nejde elektřina, tak nefungují ani bezpečností brány. Vážení zavazadel a osobní prohlídka. Snad nikdo nechce unést letadlo! Zanedlouho už stojíme na runwayi a čekáme až přiletí letadlo. Máme štěstí, včera byl hrozný vítr a nic nelétalo. Za chvíli už vidíme letadlo - malé pro cca 17 lidí. 

Naše mini letadélko

Jak to říkal Ongchhu? Poletíme mezi osmitisícovkami, vpravo Dhaulágirí, vlevo Annapurna I. Vzhledem k tomu, že první horu jsme včera viděli celý den, tak chci sedět vlevo. Supr, poslední místo na mě zbylo vlevo. Let není dlouhý, trvá asi půl hodinky, ale ty výhledy stojí za to. Stromy, převážně rozkvetlé rododendrony, vystřídaly pouštní krajinu posledních dní. Okýnko je dost nízko, není toho moc vidět, ale nakonec jí spatřím v celé své kráse: Annapurna I, to je ona Killer Mountain, jak se jí říká. Nakonec se objevují i další hory a najednou si nejsem jistá, která z nich je ta správná Purna! Musím se zeptat po příletu Trávy, ten tam přeci byl. V Pokrahře je úplně jiné počasí, jsme 600mnm. Tak nízko! Na to, že ráno jsme byli nabalení, teplé gatě a dvě bundy, teď jdeme do kraťas a tílka. Z letiště jdeme rovnou na hotel a ten je naprosto luxusní! Jako v pohádce. Ubytují nás, ale až za dvě hodiny... Je osm ráno, ještě jsme nic nejedli. Chci sprchu a jídlo. Začínám být dost nevrlá. Vyrážíme někam na snídani a zastavujeme se hned o dva hotely dál. Mají tu švédské stoly. Úplně všechno - vajíčka, šunku, toasty, kafe, čaj na co si člověk jen vzpomene. Po x dnech co jsem snídala Champa porridge with aplles and honey je tohle veliký luxus. Ochutnávám od všeho trochu a na závěr ještě tři cinamon šneky. Noo možná že byly čtyři kdo ví.. Nacpaní sedíme na sluníčku a relaxujeme. Nakonec ještě chlapi objednali šampaňské. No to je neuvěřitelné! Královská snídaně. Po snídani se ubytováváme v hotelu. Nejen, že jsme měli luxusní snídani se šampaňským, nejen že máme naprosto luxusní pokoj se sprchou, normálním záchodem a měkkými postelemi, nejen že máme balkón a je tu teplo! Ale! Když se podíváme z okna balkónu tak... Je tu bazén! To už snad nemůže být lepší. Cítím se jako Pretty Women. Sundaries jsou jako v nebi nebo v ráji? Odpoledne je ve znamení koupání v bazénu, shopping, bazén a společná večeře. Po večeři domluvil Ongchhu promítání krátkého filmu o výstupu Trávy, Máry, Miri a dalších členů expedice na Cho Oyu. 

Úterý 20.3. 

Dnes nás čeká přesun zpět do Káthmándú. Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Jedna letí letadlem a druhá jede autobusem. Jsem ve druhé skupince spolu s Trávou, Miri, Robertem a Luckou. Jedeme celkem 7 hodin. Chtěla jsem spát, ale nakonec jen koukám z okna a pozoruju krajinu. Jsou tu různé typy domů. Ty staré jsou postavené z hlíny a kamenů. Ty nové z cihel. Někdy je takhle poznat stará část domu a nová přístavba. Silnice jsou na větší vzdálenosti asfaltové, jinak většinou prašné s větším či menším počtem děr. Přikládám popis typické dopravní situace v Nepálu: 

Když řidič dojede pomalejší auto, začne troubit, ne ale naštvaně, ale tak, aby dal znamení pomalejšímu, že ho předjíždí. Pomalejší auto začne ještě víc zpomalovat. Rychlejší auto předjíždí to pomalejší, ale když v proti směru jede jiné auto, tak to také zpomalí, aby předjíždějící mohl auto předjet. Možná je to trochu nepřehledné, ale nikdo tu není nervózní, dávají si přednost, žádní agresivní řidiči jako u nás. Úplně jiná mentalita lidí. 

Cesta rychle uteče a už jsme zase zpět v Bliss hotelu v KTM. Odpoledne ještě shopping, nakoupit dárečky domů. Když nakupujeme koření, tak se vedle nás ozve: "Dobrý den." Otočím se a tam stojí... nepálčanka?! To říkala ona? Jsem trochu zmatená. "Dobrý den, vy jste češi?" Pokračuje. Tak to je neuvěřitelné. První cizí člověk se kterým si v nepálu popovídám je napálčanka, která žije v Praze a má obchůdek v sousední ulici, kde pracuju. Tak tomu se říká náhoda. Večer máme společnou večeři se Subinem, Ongchhunem a Jamunou (nepálčanka z Prahy). Během večeře odjíždí Mr. Honey, letí totiž o den dřív než my. Najednou mi to začíná docházet, že už je konec... Po večeři jsme s holkama chtěli zajít do Toma a Jerryho. Legendárního baru, kam chodí nebo spíše chodili všechny himalájské expedice. Nakonec se ale už nikomu nechtělo jít. Jakto? Přece je poslední večer. Podařilo se mi přemluvit Honzu a Roberta a tak vyrážíme. Dojdeme tam, ale? Nikdo, ale vůbec nikdo tam není! Vypadá to tak jako v muzeu, všude visí trika a fotky z expedic. Tak si alespoň udělám exkurzi. Nakonec je z toho moc příjemný večer. Ve dvě ráno ještě ležím na hotelové střešní terase a dívám se na nebe. To snad ani není pravda, co jsme tu za těch pár dní zažili. Je to neuvěřitelné, tolik zážitků. Jsem hrozně spokojená, šťastná, jako v sedmém nebi. 

Středa 21.3.

"Nepůjdeme na trh?" šeptá Jana. Kouknu na hodinky, šest ráno. Po čtyřech hodinách spánku se cítím docela docela fresh. "Tak jo" odpovím a za chvíli jsme na ulici. Tohle není jen tak obyčejný trh, je to trh pro místňáky. Ulice jsou plné lidí. Prodavači sedí po okrajích cest, žádná angličtina, žádní turisté, jen samí nepálci. Dá se tu koupit opravdu všechno od kalhotek, přes ovoce, koření po nádobí a závěsy. Necháváme se unášet davem a dáváme si ovoce k snídani. Nádhera, škoda, že jsme to tady neobjevili dříve, příště sem zajdeme, musíme! Pak už jen balení, rozlučky a poslední fotky. 

Štěstí, tak takhle to vypadá, lesknou se mi oči. Sedím v letadle. Jsem strašně šťastná. Splnil se mi sen. Od malička jsem snila o tom, že se podívám do Himalájí, ale stále to byl tak vzdálený sen, jak finančně, tak zkušenostně, tak jsem neměla s kým jet a najedou je to tu už jsem tam byla. Dva týdny jsem chodila kolem těch nejvyšších hor na planetě. Obdivovala je a užívala si to. Byla jsem jako Popelka, jako Pretty Women, jako Alenka v říši divů a nakonec jsem to byla zase já, nejšťastnější člověk na planetě, kterému se splnil sen. Už teď jsem rozhodnutá, že se sem vrátím a nemůžu se dočkat kdy. Byla to fantastická první zkušenost s Himalájemi v perfektní partě lidí! Na to, že jsme se před třemi týdny poprvé potkali na letišti a já se trochu strachovala jací všichni budou, tak to předčilo mé očekávání. Všichni byli fantastičtí a hrozně jsem si na ně zvykla. Když někoho neznáte, pak jste donucení s ním trávit pomalu 24 hodin v kuse 3 týdny, tak si na něj hrozně zvyknete. Už teď se mi stýská a chci zpět! Stýská se mi po lidech, po horách, po Lucky špičkování se "strejdou" Jirkou, po Mr. Jam and Mr. Honey, po pocitu vyčerpání po celodenní tůře, po sluníčku, po Janině pozitivním myšlení, po horolezeckých historkách od Miri, Honzi a Máry, po nepředvídatelném Robertovi, po usměvavé Káje a po statečné Jeannette, po fantastickém Ongchhuovi a po všech zážitcích. Nedokážu si představit návrat do světa, kde ráno funguje elektrika, teče voda, je normální záchod a mobilní signál. Bude mi chybět ranní pozdrav od Jirky: "No Nazdar." Zpívání písniček po ránu se sundaries, především hit: Zvolna kalhotky si sundej. Snídaňový Jam and Honey a champa porridge. Tohle dlouho nezapomenu. Díky všem lidem a všem okolnostem, díky kterým jsem si mohla splnit sen.

Rozlučková fotka bohužel už bez Mr. Honey...