en-Tanzánie - moje první cestovatelské dobrodružství

Jak to všechno začalo? 

Jednoho dne jsm si uvědomila, že jsem přeci vždycky chtěla cestovat! Přes sovu kamarádku jsem se dostala k organizaci, která zprostředkovává dobrovolnické workcampy a jeden večer po dvou skleničkách vína jsem se přihlásila na workcamp do Tanzánie. Došlo mi, že je to závazná přihláška a že kdyby mě vybrali, tak ani netuším kolik stojí letenka a vlastně ani kde ta Tanzánie je??! Další den jsem zkontrolovala mail a oni mě fakt vybrali. Tak jo, tak jedu do Afriky. 

Příprava

Workcamp začínal hned po státnicích, takže jsem neměla moc času na plánování - absolvovala jsem povinné očkování (hepatitida A, žlutá zimnice, břišní tyfus a vzteklina) a něco málo jsem si zjistila, třeba to kde se Tanzánie nachází. 

Před odletem to bylo docela hektické. V pátek 16. 7. 2017 jsem udělala svou poslední státnici a už jako Mgr. jsme to řádně oslavili, takže jsem přišla domů v 5 ráno... A to mám ve 22 hodin odlétat! A to není všechno! Ještě jsem měla na sobotu domluvený trénink překážek na Army run. Na konci tréninku se běží závod a kdo vyhraje, tak získá startovné na další závod zdarma. A tak jsem si s kocovinou doběhla pro startovné zdarma! Odpoledne zbývalo už si jen sbalit, vyměnit peníze, dokoupit věci sebou a vyrazit. 

First Chance

Nečekala jsem to, ale první dobrodružství začalo už na letišti, kdy mi oznámili, že let z Prahy do Bělehradu bude mít 2 hodiny zpoždění. Tím pádem nestíhám ani jeden další přestup. Bože co budu dělat? Poprvé letím sama mimo Evropu a ještě do Afriky. Nikdy se mi tohle nestalo co budu dělat? Jak se to vlastně řeší? Mám strach. Ptám se na informacích. "V Bělehradě vám dají jiný let." stručná a jasná odpověď. A taky to tak bylo. V Srbsku se nás ihned ujal personál a odvezli nás do luxusního hotelu. Dali mi další let ovšem až za 24 hodin... Nejdřív mě to štvalo, co budu dělat, v Tanzánii na mě budou čekat. Pak mi došlo, že jsem tu sama a že se musím spoléhat jen sama na sebe. Ihned jsem našla mail do Tanzánie a poslala info o mém zpoždění a nakonec těch 24 hodin navíc nebylo vůbec k zahození, po předchozí propité noci jsem celou dobu jsem spala. 

Second Chance

Další den mě zas nabral taxík a odvezl mě na letiště, další lety do Abu Dhabí i do Dar Es Salaam proběhli už bez komplikací a já se dostala do AFRIKY!

Při příletu mě ale čekalo několik překvapení. Tím prvním bylo, že jsem musela zaplatit business víza, kter stály 250 USD! Nechápala jsem proč, když sem jedu dobrovolničit a mám ještě platit? Přitom normální turistická víza stála 50 USD.  A ještě jsem je dostala jako poslední člověk z letadla. Další veliké překvapení bylo, když jsem vylezla z letiště a..? DÉŠŤ? Co to je? Jsem fakt v Africe? Oproti počasí v Abu Dhabí, kde bylo šílené vedro, tak tady je příjemně, jako u nás. Lehký větřík a trochu poprchává. Na letišti mě vyzvedává řidič ve stylovém autě alá safari - zelený džíp. 

Po cestě sleduju okolí. Spousta potulných prodavačů. V koloně kolem nás chodí paní se 2 dětmi a zjišťuje, kdo by jí svezl, asi nějaký způsob stopování. Ženy tu nos na hlavě balíky vody i pytle s ovocem. Velmi dobrá posturální stabilita jim umožňuje nést věci a k tomu děti apod. Jestli by na něco potřebovali dobrovolníky, tak na silnice, jsou tu samá díra.

Po příjezdu do dobrovolnické vesničky se potkávám několika dalšími dobrovolníky z celého světa (Švédsko, Belgie, Francie, Švédsko) a zjišťuji, že dnes budu spát ještě na pevnině a až zítra proběhne přesun na Zanzibar. 

Spím v polních podmínkách, ale nic se neděje, tohle přežiju. Když ležím v posteli, dochází mi, že sem spoustu věcí nepíšu, protože mi přijdou normální, ale vlastně moc nejsou. Třeba teď spím pod moskitiérou, vypadá to jako postel s nebesy, nejsou tu okna, jen sítě a já poslouchám každý zvuk z venkovní džungle. 

Koupelna: je tu normální záchod, který je ale jen na efekt, nesplachuje. Je tu veliký kanistr, ze kterého člověk vezme vodu a spláchne. Pak  je tu druhý, ze kterého člověk vezme vodu a poleje sám sebe = osprchuje se. Kuchyně vypadá jako na táboře, taková polní.

Zanzibar

Tak dnes jsme konečně vyrazili na Zanzibar, nejdřív autobusem, jezdí tu takové malé pro 10 lidí,  ale když vidte místní, tak jich tam jede i 30. Říká se jim Dala-Dala. Pak jsme jeli trajektem. Je potřeba si tu dávat bacha, lidé vám chtějí pomoct, ale pak chtějí peníze a to úplně za všechno. Prostě třeba přidou na nic  se neptají, vezmou vaše tašky a po 10 metrech chtějí peníze. Protože Zanzibar nepatřil od začátku k Tanzanii, tak nám zase kontrolovali víza. Dvě holky měly problém, protože nezaplatily business víza, nakonec jim sebrali pasy, ty si nechali a holky pustili. Nakonec jsem byla ráda, že jsem si ty víza udělala. 

Dala-dala jsme pak dojeli do domu, kde budeme trávit následující 2 týdny. Dům vypadá stejně jako všechny domy tady. Okna tu nejsou, jídelna je na zemi, kuchyně polní. Nejsou tu sítě proti komárům, takže asi budu muset začít jíst antimalarika. Jo a prý tu jeden kluk dostal před pár dny Malárii. Koupelna je tu stejná, jen je tu turecký záchod. Ale co nějak to přežijem, asi jsem nečekala 3 hvezdičkový hotel. 

Dali jsme si oběd a odpoledne vyrazili na prohlídku místní komunity. První šok přišel, když jsme navštívili místní školu. Domy tu byly rozpadlé jako trosky. Budovy bez oken i bez sítí, protože přes den nelétají komáři. Děti sedí normálně na zemi na podlaze. Od druhého stupně sedí v lavicích, ale po pěti lidech v lavicích pro dva. škola naní jedna budova ale systém budov. Ve všech je tabule