Gruzie a Turecko - Lowcost race 2018
Letos jsem se na Lowcost race přihlásila se svou kamarádkou Maruškou. Je s ní sranda, jde do všeho po hlavě a nechá se ode mě přemluvit ke kdejaké šílenosti. Letos nás nevybraly do kategorie Racepacker, ale to vůbec nevadí. Pojedeme naplno i když budeme v kategorii Joyacker.
Před závodem
Před závodní párty začíná ve čtvrtek večer, seznámení se spoustou nových lidí. Dost lidí mě oslovuje s tím, že nás s Emilem sledovali na MČR v autostopu. To je tak hezký. Přijdu si jak celebrita. Maruška mi zakázala moc pít, protože zítra už přeci vyrážíme! Checkpointy už byly zveřejněné, jsou tam zajímavá místa jako ve Francii pevnost Boyard nebo řecký ostrov Zakyntos nebo Gruzie?? Samozřejmě bychom to nebyly my abychom nechtěly jet někam daleko. Jako dají se objíždět checkpointy kolem čr, ale přeci se chceme někam podívat!
1. den - pátek
Ve 12 hodin jsme odstartovaly Lowcost race z pražské náplavky. Bylo tam snad milion lidí, hrozné vedro už jsme rády, že jsme vypadly. První o co jsme se snažily bylo získat letenky na Zakyntos - zdarma. Bohužel nám to nevyšlo, volaly jsme tam a psaly mail, ale nic, to se holt tak stane. Proto jsme šli pěšky na Nuselák a stopovaly směr Brno. Divíte se proč? V Rádiu jsme před pár dny slyšely, že na jednom hradě bude zavřeno protože se tam něco natáčí. A protože jedna výzva v závodě je, dostat se do filmu, tak jsme si prostě řekli, že pojedeme na hrad a zeptáme se, jestli by nás náhodou neobsadili. Prostě random výlet. Já v tu chvíli ani nevěděla, kde ten hrad je. Stoply jsme si pána z Kazachstánu, který nás vzal až před Brno a pak přes pár stopů jsme se dostali až k hradu. Lidi od filmu byli neuvěřitelně milí. Vůbec nás nevyhodili, naopk zavolali asistenta režie, jestli by nás nevzal! Bohužel ale dnes pro nás nic nemají. To je hrozná škoda.. Ale prý kdybychom přišli zítra, tak by to šlo. Chvíli to zvažujeme, přeci jen závod trvá jen 10 dní a zůstavat tu do zitra se mi moc nechce. Ale kolikrát v životě se vám stane, že vás vezmou do filmu jen tak! Tak jo bereme to! V maskérně se jim libíme, i režisérovi, ještě vyzkoušet kostýmy a hotovo. Je to jako v pohádce.
Film stars
Protože je sponzorem závodu Metaxa, tak jsme doslaly sebou flašku a na dnešní den máme ještě výzvu, připít si s místnimi ale za hranicemi. Naštěstí to není tak daleko a rozhodneme se jet na Slovensko. Stopneme si Rumuna, který jede až do Moldávie!! Cože? Zastaví se nám dech. Jako, že by nás vzal 1300km? Prý jsestli pojedeme s ním. Je to velmi lákavá nabída! Ale už jsme přeci slíbily ten film... Za hranicemi na Slovensku je nejbližší vesnice, která se jmenuje Kúty. Už se stmívá, tak chodíme po vesnici a snažíme se najít někoho fajnového, kdo by si s námi dal metaxu. nakonec oslovujeme dva chlapi, ti nás hned zvou někam k nim domů. Necítíme se v té situaci úplně komfortně, tak volíme variantu rychlý paňák na ulici. A jedeme zase zpět do čech, zítra totiž natáčíme! Po ceste se stavujeme v Brně, je tu koncert a protože jedna z výzev je dostat se na koncert, tak to zkoušíme, bohužel bezúspěšně. Security byli neoblomní... tak sedíme venku když k nám přišel kluk s holkou - Marek a Simča, začali jsme si povídat a nakonec to skončilo fantastickým večerem ve stanovém městečku. Možná to bylo dokonce lepší než ten koncert. Dokonce se domlouváme, že by nám Marek udělal tetování, až se budeme vracet na konci závodu! Pecka! Na dvě hoďky si jdeme zdřímnout, protože zítra je náš velký den jakožto film stars!
2. den - sobota
V pět ráno jsme vstaly, daly si sprchu na stadionu, upravit se abychom nesmrděly a vyrazily stopovat. Kupodivu, tak brzo ráno moc aut nejezdí... Takže na první stop jsme čekaly dost dlouho a začala narůstat nervozita, jestli vůbec stihnem být v osm ráno zpět na natáčení. No nnaštěstí se nám to podařilo, někdo si kvůli nám dokonce zajel a na hrad jsme dorazily už v půl osmé. V tu chvíli přišla smska, že začínáme až od devíti. No což tak jsme si dali snídani. Na závod, jsme totiž mohli mít jídlo na prvních 24 hodin a čekáme. A čekání nás provází celý den. Přijeli další komparzisti, dali nám kafe a koláče a čekáme. Upravili nás v maskérně. Čekáme. Vyčesání vlasů. Čekáme. Další jídlo. Čekáme. Pak jsme se přesunuli na hrad na nádvoří. Čekáme. Oblékli nás do kostýmů. Čekáme. V kostýmech to bylo docela peklo, měly jsme na sobě šaty se spoustou spondiček, korzet byl utažený tak, že jsem musela být neustále v nádechovém postavení. No jsem ráda, že žiju v téhle době a můžu nosit klidně triko a dýchat. Pak nastaly první zkoušky scény. Měly jsme hrát místní honoraci na bále. Po pár zkouškách asi ve 4 odpoledne se zavelí, že je pauza na oběd. Co? Vždyť jsme ani nezačali. Tak znovu svléknout, oběd, obléknout, zkoušky a pak asi v šest večer konečně první kamera. Jedna scéna přehrávaná stále dokola. Ze všech stran a úhlů. Už jí umím nazpamět, kdo kam jde, kdo co říká, kam se dívat co dělat. V kostýmech bylo neuvěřitelné vedro, bolely nás nohy a měly jsme hlad a žízeň. Hraní je neuvěřitelná řehole. A vůbec to není zábavné, celé to čekání. I když samotné hraní zas tak špatné není. Skončili jsme však až v 11 večer. Neuvěřitelně jsme si tím zasekaly celý den, ale nelitujeme toho! Kdy se vám tohle stane?! Stejně jse si to užily. Byla to neuvěřitelná zkušenost. Doteďka nechápeme, že jsme fakt hrály ve filmu. Teda v pohádce, ve Sněhurce. A ještě k tomu v německé Sněhurce. Během celého dne jsme se poznaly se spoustou opravdu zajímavych a milých lidí. Kostymérka, asistent režie, slavný herec, který hrál naříklad i v bondovce, medička z 2.lf, produkční jednoho pražského divadla... Prostě hromada lidí. Dotočili jsme a při loučení jsme měly ještě možnost pobavit se s hlavním hercem, s princem. Vyprávěl nám, jak prostopoval Austrálii! My pak vyrazily s jedním komparzistou Petrem směr Brno. Kolem půlnoci nás vysadil na benzínce za Brnem a ještě jsme společně koupili letenky do Gruzie... Jupííí! Čekaly jsme na stopa na benzince a nakonec zastavil takový pohodový starší chlapík s polskou značkou a pry jede do Bratislavy super jedeme s ním. Po cestě se dozvídáme, že je to Řek a jede až do Atén! Tak jsme nastoupily a vydaly se vstříc další cestě. Pojedeme do Athén, prostě proč ne! Bohužel už máme letenky do té Gruzie z Bukurešti. To stihneme. Za dnešní den děkujeme za natáčení a za veškerou i jinou pomoc. Konkrétně Markétce, Pepovi, Lukovi, fousatému pánovi, který vůbec nevíme co dělal ale moc nám pomohl! A dalším mnoha lidem!
3. den - neděle
Noc jsme strávily v autě. Jedeme směr Řecko. Na dnešní den byla výzva jet bez map v mobilu a bez dalších podpůrných aplikací jako je třebas google překladač. Jelikož jedeme s naším řekem tak to nemusíme řešit.
Řek je bombastický a hrozně hodný dostaly jsme kafe, vodku a oříšky. Ráno asi v osm jsme byly na hranicích Maďarsko - Srbsko a hrooozně dlouho jsme čekaly, byly hrozné kolony. Tak jsme se rozhodly že bychom to Řecko pravděpodobně nestihli a pojedeme teda do Rumunska rovnou. Takže jsme se rozloučili s naším Řekem uprostřed hranic a jely jsme zpět do Segedínu. Na hranicích bylo těžké někoho ukecat, aby nás vzal, protože nám konkurovala dvojice, která obcházela auta a myla skla a ješě další dvojice, která žebrala peníze. Lidi si hned mysleli, že taky něco chceme. Nakonec se nám to povedlo a týpek nás odvezl alespoň kousek od hranic k odbočce na Rumunsko. Měly jsme zase internet a objevily jsme smutnou zprávu, ke které došlo během závodu. Stala se nehoda, kterou jedna z účastnic nepřežila. Sedly jsme si vedle dálnice na trávu a jen jsme asi hodinu seděly a nic neříkaly. Přemítaly jsme co dál. Vzhledem k tomu, že jsme měly koupené letenky jsme se rozhodly pokračovat do Rumunska. Čěkaly jsme asi hodinu a nikdo nejel naším směrem! Bylo šílené vedro, neměly jsme vodu. Pak nám zastavil pán který jel až do městečka Orsova. Chtěly jsme původně do Oděsy, ale checkpoint byl také ve vesnici Eibenthal v české vesnici v Banátu. Maruška by se tam ráda podívala, tak pojdeme s ním. Chlapík moc nevěděl, kam má jet neuměl vůbec anglicky a my jsme měly den bez map a bez překladače. Supr kombinace. Před měsícem jsem ale tuto trasu jela s Emilem, takže jsem po paměti celkem věděla kam jet. Řidič byl ale moc hodný, zachránil nás od smrti žízní, když nám koupil kolu a croisant. Okolo 21 hodin jsme byly na křižovatce. Odbočka od hlavní silnice směrem na Eibenthal vedla do rumunských lesů celkem prý 6km. Silnice byla rozbitá jako na Ukrajině a nikdo tam nejel. Tak to dojdeme že jo? Jdeme celkem svižně i když já mám pořád výron a noha mě bolí. Začíná se smrákat, jsme sami uprostřed ničeho. Jdeme dál když v tom najednou uslyšíme zvuky. Zastavíme se. Co to mohlo být? Jdeme dál. Když v tom před námi šustění, a pak tři kroky a nic. Zase zastavujeme. Co to sakra bylo??? Nedýcháme, krve by se v ná nedořezal. Po pár vteřinách ticha, kdy si v hlavě přehráváme scénáře co by to tak mohlo být, se na sebe podíváme. Co nejtišeji to jde:"Jdeme pryč." šeptneme si a úprkem mizíme! Srdce nám buší jako o závod! Otářčím se, ale nikdo za námi nejde. I tak rychle mizíme pryč. Najednou za námi slyšíe auto. Co teď? Já: schováme se! Maruška: Nee stopneme ho. Naštěstí jsme daly na Marušku a stoply ho. A byl to náš zachránce. Okamžitě nám vynadal co tam proboha děláme uprostřed lesů v noci samy! A že musíme k němu a že můžeme u něj zůstat. Dojeli jsme k hradu/pevnosti. "Tak tohle je moje chata." řekl pan František. Cože byly jsme uvytržení. Co to má znamenat? Prostě taková výletní chata v Rumunsku. Dostaly jsme večeři a tekutiny jsme doplnily vínem. Užily jsme si krásný večer a na závěr jsme se ještě vykoupaly v bazénku na střeše hradu pod oblohou plnou hvězd. Svět je prostě krásný.
V bazénku na hradě
Dlouho jsme debatovaly a přemýšlely, co budeme dělat dál vzhledem k tragické situaci, která nastala. Po mnoha uváženích jsme se rozhodly oficiálně odstoupit ze závodu Lowcost race.
Budeme dále pokračovat v naší cestě. Chceme ukázat lidem, že cestování je možné a člověk k tomu nepotrebuje ani měsíc volna ani spoustu peněz. Stopování je způsob přepravy, který je bezpečný. Pokud cestujete bez peněz a stopem, musíte vice interagovat s místními a poznáte velmi zajímavé lidi. Zjistite ze svet neni tak spatny jako je mnohdy prezentovany v médiích, ale existuje spousta hodných lidí, kteří i přesto že toho moc nemaji se vám snaží pomoct.
S cílem šířit tyto myšlenky a idey budeme pokračovat v navštěvovani mist danych zavodem, budeme plnit "výzvy", které chceme. Nebudeme nic hrotit a lamat pres koleno, nebudeme sbirat body.
Myslím si ze hlavni myslenka Lowcost race nebyla o závodění, ale o propojování lidí, šíření dobra, o tom ze platit se dá třeba i jinak než penězi a o tom ukázat lidem že cestování je bezpečné a ze vystoupenim z komfortní zony clovek zazije spoustu neopakovatelnych zážitků.
4. den - pondělí
Ráno jsme se probudily, tím že nám do postele hupsnul Dáreček. To byl Františkův roztomilý pes. K snídani jsme dostaly buchtičky se šodó. Ty jsem měla naposledy asi na gymplu. No bylo to hned z rána fantastické. Včera říkal František, že také leze a že tady zkoumá různé jeskyně. Jedna z výzev byla podívat se do jeskyně, takže jsem se chopily příležitosti a poprosily ho jestli by nás do nějaké vzal. Čekaly jsme že to bude nějaká malá jeskyňka, ale byla to obří sluj do které by se vešel sedmihlavý drak, co drak, ale celá dračí rodina! Prolezli jsme jeskyní a na konci byla řeka, vlezli jsme do ní a proplavali až do Dunaje. Bomba zážitek! Dáreček plaval s námi, ale hrozně se bál a neustále nám lezl na záda jako kdybychom byli nějaká loď kterou si stopnul. Odpoledne jsme jely s Františkem do české vesnice Eibenthal. Zvláštní uprostřed Rumunska a češi úplně všude. Odoledne jsme ještě chillovali v bazénku na střeše hradu a odpočívali. Ačkoliv se nám nechtělo, musely jsme s Maruškou jet, protože zítra nám přeci letí to letadlo! Rozloučily jsme se s Dárkem i Františkem, poděkovaly mu za veškerá dobrodinní a slíbili si, že ho musíme ještě navštívit! Stály jsme na hlavní silnici a stopovaly a před námi byla bouře. Tak to neee žádný déšť. Musíme rychle někoho stopnout! Máme štěstí a zastaví nám rodinka, která nás veze až do městečka Craiova. Moc hodní, vzali nás po cestě ještě na kafe. Pak jsme čekaly na další stop už se zase blížil večer. Prostě někoho musíme stopnout a taky jo. Zastavil nám chlapík, který jel až do Bukurešti! No nemáme štěstí? Dokonce bydlel nějakou dobu v Brně! Celou cestu jsme si povídali a bylo to moc fajn, do Bukurešti jsme přijeli asi v deset večer, tak nás nechal u sebe přespat. Dostaly jsme rumunské pivo, zase jsme se umyly a spaly v postely, to je život.
Jeskyně a proplutí do Dunaje
5. den - úterý
Dnešní den začal v Bukurešti. Luxusně jsme se vyspaly na posteli vzbudily jsme se s voňavymi vlasy. Stopem jsme se dostaly až na letiště. Protože nám ale nefungoval online checkin tak jsme se byly zeptat a nevěděly proč a pak řekly, že to už není možné a že musíme zaplatit peníze navíc... no zkoušely jsme všechno, že nemáme peníze, že je to jejich chyba atd. Nakonec nás odkázali jen na reklamaci což jsme udělaly a snad je dostaneme zpět... tak jsme byly dost naštvané a vytočené. Od rána jsme nejedly.. prostě všechno špatně. Ale! My jsme si řekly, že všechno se děje s nějakým účelem a po špatných věcech nás čeká něco krásného a taky jo.
Gruzieee!
Cesta letadlem trvala jen 2 hodiny, po přistání do Gruzie jsme potkaly další dva baťůžkáře, doufaly jsme ze to jsou lowcosťáci ale byli z Polska a jeli do hor. Vtipné bylo to, že ani nestopovali jen stáli u silnice a povídali si s námi a zastavilo jim auto. My jsme jely na druhou stranu, ale taky asi po 20s nám také zastavilo auto. Dva chlapíci a že prý jedou k moři, no oukej jedeme s nimi. Základní poznatek: v Gruzii je strašně moc krav. Jeli jsme 100km a potkali jsme 74 krav. Ale ne někde na poli ale přímo na hlavní silnici! Vůbec je nezajímalo že tam jezdí auta. Měly tto prostě na salámu. Gruzie je taky strašně zelená země, stromy, tráva (která je zde mimo jiné legální!) A vypadá to tu trochu jako v pralese. Přijely jsme do městečka Korbule a už byl večer. Kde prý budeme spát. No nevíme asi venku. To se našemu řidiči moc nezdálo a tak prý že přijede za hodinu. My jsme mezitím otestovaly černé moře. Za celý den jsme neměly nic k jídlu tak zkusíme se ptát lidí. Brzo jsme zjistily že s angličtinou zde nepochodíme, ruština by se nám hodila více. Došly jsme do pekařství jestli můžeme s něčím pomoci prý ne ale dostaly jsme chleba. Pane jo my byly jako v sedmém nebi
Byl jeste teplý ale celý jsme ho na posezení snědly! To byla záchrana. Pak přijel náš řidič znovu. A že nas vezme na večeři. Byly jsme plné chleba ale jidlo nesmíme odmítnout. Tak nas vzal na Chačapulu místní specialitu - byl to chleba placatý a uprostřed bylo vajíčko, sýr a maslo. No tlačily jsme to do sebe až nám to lezlo ušima. Ale bůhví, kdy budeme zase jíst. Ale byl to hezký večer celou dobu jsme mu pomáhaly s angličtinou. Cely večer pršelo. A byl tak hodnyý, že nám nakonec zařídil jeste přespání u známých. Což bylo super, vzhledem k přívalovým dešťům. A zítra vyrážíme směr Turecko!!
6. den - středa
Ráno v Gruzii bylo jak jinak než deštivé. Myslely jsme, že tady na jihu bude vedro ale chyba lávky. Měly jsme v plánu jít se hned vykoupat do Černého moře a pak pokračovat v naší cestě směr Turecko. Plavání jsme však vzhledem k počasí musely vynechat. A tak jsme počkaly na našeho dobrodince, který nás odvezl ještě aspoň o kus dál do města. Rozloučili jsme se a slíbily mu, že se za ním jednou určitě vrátíme, aby nás mohl provést po zdejších horách a vodopádech a že on se do té doby naučí lépe anglicky. Další stop byl milý manželský pár, který nás dovezl až do Batumi. A když už jsme byly přímo ve městě, tak jsme si ho trochu prošly. Zamířily jsme do přístavu a hledaly ponorku (což byl také jeden z úkolů), kterou bychom si mohly stopnout. Bohužel, na Černém moři ponorky asi nejsou. Anebo jsou pod vodou a nejsou vidět... Po cestě jsme se zeptaly jednoho mladého klučiny ve stánku s jídlem, jestli bychom mu mohly nějak pomoci za kousek jídla pro nás. Pomoc nechtěl, ale otevřel krabičku a dal nám oběma dva kusy chleba ve vajíčku. Obáváme se, že nám dal vlastní svačinu. Maruška si pak zaplavala v Černém moři a za chvíli už začal znovupořádný slejvák.
Třetí a poslední stop v Gruzii byl také velice milý pán, David. A asi se mu hodně líbila česká muzika (pustily jsme mu Chinaski a Mig 21), protože jakmile to uslyšel, pozval nás na oběd. Zatímco jsme čekaly opět na tradiční chačapurin, on venku pracoval. A znovu jsme si připomněly včerejšek, jak je bolestivé být přejezený k prasknutí. Náš plán na LowCost Race bylo zhubnout. K čemuž jsme měly dobré podmínky v Evropě. Ale tady... no asi se domů přikutálíme jak dvě koule. David nás nakonec zavezl až na hranice a opět jsme si slíbili, že se znovu navštívíme. Při přechodu hranic jsme potkaly další mladé turecké stopaře Stopli nám auto, oni se svezli kousek a nám domluvili aby nás řidič vzal ještě o dalších 50km dál. Byli moc milí, vyměnili jsme si náramky a pokračovaly opět samy. Mezi jednotlivými stopy nás jeden místní pán podaroval hromadou lískových oříšků, které jsme pak aspoň mohly rozdávat řidičům. Je to naše železná zásoba jídla pro případ nouze!
Jakožto dvě fyzioterapeutky jsme si zvládly stopnout mimo jiné taky třeba tři doktory v jednom autě. Pak jsme si stoply chlapíka, který po cestě mobilovat. Tak Maruška chytla volant a pomohla mu řídit. Tak se jí pak zeptal, jestli nechce řídit. No, proč ne. Tak se stalo to, že Maruška zasedla za volant a řídila v Turecku.
Zatímco v Gruzii se člověk domluvil poměrně dobře česky, v Turecku se člověk nedomluví nijak. Naše konverzace probíhají přes google překladač. Takže jsou poměrně tiché. Turci jsou také ohromě pohostinní. Pořád nás zvou na kafe, čaj nebo na jídlo. Když člověk odmítne berou to jako urážku, takže to neděláme. Měly jsme v plánu dostat se
V Turecku byly dnes velké přívalové deště a způsobily lokální záplavy, což jsme vůbec netušily, protože nemáme internet. Zůstali jsme trčet ve městě Ordu, protože následkem povodní spadl most, přes který jsme měly jet. Náš poslední řidič nás vzal k sobě do hotelu. Věcer si s ním dáváme pivo a vedeme oblíbenou tichou konverzaci s telefonem v ruce. Je to trochu divné, necítím se tu dobře, ale co už lepší než být přes noc v Turecku na ulici, tak snad bude vše v pohodě.
Gruzínské jídlo
7. den - čtvrtek
Probuzení na hotelovém pokoji.
Nic se nám nestalo, ten chlap trochu Marušku otravoval ale nic si nakonec nedovolil. Já celou noc držela v jedné ruce telefon a ve druhé sponku, abych mohla zaútočit. Příště budeme spát radši na policejni stanici než takhle! No ale pak jsme teda neodmítly snidani v hotelu s nádherným výhledem na moře. Tak jsme se zase přejedly - klasika, nedalo se tomu odolat! Na snídani jsme šly už s batohama abychom mohly být rychle pryč. Most který byl včera stržen povodněmi by měl být už funkční, i když stále nechápu, jak ho mohli tak rychle spravit, a tak vyrážíme. Chceme se dostat do Istanbulu. Stopujeme si fajn chlapika co nas vezme asi 30 km. V Turecku není stopování problém do 10s chystáme stopa pokud čekáme 2 minuty, už nás to štve. Občas stačí jen stát vedle cesty ani nemusíte zvedat palec. Jako druhý stop nám zastavil takovy sympatický pán a že prý jede do Ankary. Pro nás zajíždka asi 200km, ale tak když už jsme v Turecku tak to vezmeme přes hlavní město. Tak s ním těch 500km pojedeme. To bylo jízda. Projeli jsme snad všechna podnebná pásma. Nejdřív jsme jeli deštným pralesem pak pouští pak byla krajina kde byli pole jako u nás pak step a nakonec lesy jako v Kanadě. Neuvěřitelné a moc jsme si cestu užily. Selami (náš řidič) byl součástí rodinného klanu, který prodával auta a vezli je do Ankary. Po cestě jsme dostávali kafe - právé turecké a Marušky první v životě a taky ovoce. Normálně mi nechutná žlutý meloun, ale tenhle byl naprosto fantastický. Byla to moc příjemná cesta moc děkujeme. Vystoupily jsme v Ankaře na obchvatu. Nikdo nejel našim směrem na Istanbul tak jsme si stoply kamion a udelaly šílenou kravinu. Nejen že nejel po dálnici ale po vedlejší ceste.. ale jeste do kopce jel rychlosti 20km/hodinu! Asi po dvou hodinách jsme vystoupily, dřív to nešlo, jednka proto,že kdybychom vystoupily když jel do kopce, tak už by se asi nikdy v životě nerozjel a jednak proto, že na té vedlejší silnici nejezdila žádná normální auta... pak jsme se dostaly přes pár stopů k nájezdu na dálnici a nic.. nikdo nejel naším směrem zase. Supr čím dál tím líp a to už se začínalo stmívat. Den jsme zakončily v dalším kamionu už směr Istanbul. Vystopily jsme na benzínce asi 150km před centrem města. Byla už noc a nechtěly jsme zůstat v centru Istanbulu v noci. Ještě jsme se do jedné hodiny snažily ptát aut ale buďto jeli jen do Istanbulu nebo jeli dál ale byli plní. Potkaly jsme tu jednoho němce, který jek až do německa. Jako mohly jsme ale pak jsme si řekly, že se chceme podívat do Řecka. Na benzínce jsme byli atrakce kamioňáci se nám snažili domluvit odvoz, volali všem možným známým, řidiči nám chtěli platit hotel ale po včerejší zkusenosti jsme si řekly že zůstaneme na benzince. a do žádného hotelu s Turkama už nejdeme! Pro jednou to stačilo! Moc milý vedoucí benzínky nás nechal přespat ve skladu, kde bylo teplíčko. Takže nakonec spokojenost, zítra brzo ráno vyrážíme směr moře!
8. den - pátek
Ve skladu na benzínce jsme se vyspaly krásně, daleko lépe než předešlou noc na hotelu. Poděkovaly jsme místním na benzínce a vyrazily probojovat se do Evropy! Východ slunce na benzínce byl ohromující a hend po ránu jsme měly štěstí, protože první pán co nám zastavil nás vzal až za Istanbul, přesně tak kam jsme chtěly ceých 300km. Město jsme si prohlídly celkem důkladně, protože jsme v kolonách strávily asi skoro dvě hodiny. A Maušce už podruhé někdo nabízel, aby řídila. Ale kdo by chtěl řídit v koloně uprostřed Istanbulu. Pak nás vzal jeden Makedonec s Turkem. Trochu předčasně jsme se radovaly, že bychom se mohly svézt třeba až do Makedonie. Bohužel, zůstávali v Turecku. Ale nechaly jsme se od nich opět aspoň pozvat na čaj a kafe. Čím víc jsme se blížily k hranicím s Řeckem, tím šlo stopování hůř, naše čekací časy se z 10s prodloužily i na 5 minut! A začínalo víc a víc pražit slunko. Další řidič nás velice pobavil. Mladý klučina v pěkném autě. Nastoupíme, mluvíme na něj anglicky a on neodpovídá ani slovo. Klasika, říkáme si. Prostě je to Turek. A protože nás veze jen kousek, tak ani nemáme moc snahu naši konverzaci rozvádět. Vyhazuje nás na křižovatce asi 6 km od hranic. Najednou nám popřeje anglicky šťastniu cestu a otočí auto a jede zpět. Nejen, že na tomhle místo asi vůbec nejel. Ale očividně anglicky aspoň něco umí. Na poli vedle silnice jsme uviděly starou paní, která sbírala na vůz dřevo. Šly jsme jí pomoci, ale byla z toho asi víc vyděšená než nadšená, tak brzo i s povozem odjela. Vrátily jsme se na silnici. A vidíme auto a konstatujeme, že tohle nám zastaví. A taky že ano! A nemohly jsme uvěřit vlastním očím, ale my si podruhé stoply toho stejného řidiče! Klučina, co předstíral, že neumí anglicky, se vrátil a požádal nás o instagram. Přišlo nám to tak skvělé, že jsme naší společnou fotku dali na instagram, ale po chvíli nám psal, že se to nelíbí jeho přítelkyni a jestli bychom to nemohli odstanit. No holt se nedá nic dělat. Představte si ho jako mladého, štíhlého blonďáka, vysokého jako já ve sportovním autě.
Několik málo poznatků o Turecku. Mají tu spoustu zajímavých věcí. Například všude kolem silnic mají siluety blikajícího policejního auta. Aby odradili řidiče od rychlé jízdy. No, nemyslím, že by to fungovalo. Zejména ve městech jezdí všichni hrozně rychle. A předjíždějí se ze všemožných stran. A jezdí v protisměru a po obou stranách silnice v protisměru... Prostě mazec! Ale silnice mají v naprosto skvělém stavu! To všechna čest. A mají klidně tři benzínky hned za sebou.. jakože fakt hned za sebou. To jsme moc nepobraly.
Každopádně, dostat se těch 6 km na hranice nám trvalo pěkně dlouho možná i 20 minut. Naštěstí nás aspoň jeden řidič, který nás nemohl vzít, podaroval ledovou vodou. Jen tak. Turci jsou prostě neskutečně hodní a pohostinní. Na hranice nás nakonec dovezl sám jeden celník. Hranice jsme přešly pěšky a asi na rozloučenou jsme dostaly turecké vlaječky, prý abychom na ně nezapomněly. Ale nechtěli nás pustit pěšky do meziprostoru mezi turecko-řecké hranice, protože je to vojenský prostor, kde se pohybují tanky a vojáci. Tak jsme přemluvily jednoho kamioňáka, aby nás převezl. Nakonec jsme s ním jely asi 150 km a vzal nás i na oběd a sakra a to jsme dnes chtěly držet dietu! Začínaly jsme mít už trochu dost neustálého přesouvání z místa na místo, tak jsme se rozhodly, že se chcem chvíli jen rozvalit někde u moře a nic nedělat. Vybraly jsme si malé městečko Keramoti, doporučoval nám to totiž náš Řek, který jel z Brna do Atén. A jak se stopuje v Řecku, slyšely jsme klasicky, že v Řecku je stopování nemožné. Tuhle větu fakt miluju. Pokaždé když to někdo prohlásí, tak to není pravda. Jeden milý Řek ná zastavil (asi 4. auto) a odvezl nás až přímo na pláž. A pak už jsme se jen koupaly a odpočívaly. Asi tak hodinu, protože jsme začaly mít hlad. A chtěly jsme přijít do kontaktu s místními. A tak jsme si asi hodinu povídaly s místními rybáři a učily se, aspoň teoreticky, rybařit. Bylo to hrozně milé. A o to milejší, když jsme je večer ještě jednou potkaly a oni nám mávali z kola. Hlad jsme měly čím dál větší, tak jsme zašly do místního fast foodu. Chtěly jsme jim za nějaké malé jídlo pomoct. A opět, co se nám stalo už mnohokrát. Hrozně ochotně nás podarovali, aniž by přijali jakoukoliv naši pomoc na oplátku.. A tak jsme měly naprosto skvělý gyros! A pak už jen krátká procházka po městě a pozorování noční oblohy a padajících hvězd na pláži. Bylo by jednoduché domluvit si tady přespání u místních, ale my jsme chtěly spát na pláži.
9. den - sobota
Východ slunce na pláži by měl zažít každý, je to nádherné. V noci bylo teplo, akorát nás trošku kousal hmyz. Přišla nám zpráva od Petra. To byl ten milí komparzista, který nás vezl z natáčení na benzínku do Brna. Prý nás celou dobu sleduje a moc se mu to líbí a prý jestli pojedeme přes Brno, tak se můžeme zastavit u něj, zve nás na jídlo, sprchu a můžeme u něj i přespat. No? Tak proč ne? Takže v neděli večer musíme být v Brně. Zjistily jsme, že domů to je už jenom 1700 km. Tak to je pohoda, tak budeme ještě dopoledne na pláži za den a půl to do ČR stihneme! Sbalily jsme spacáky a...? Sakryš, kde mám botu? Hledaly jsme v písku a na pláži ale nic. Včera jsem ji ještě měla. Vymýšlíme různé teorie. Buďto ji odnesl jednonohý muž, nebo racek, pes nebo pouštní mravenci! Každopádně ať to byl kdokoliv tak mu to přeju. Nicméně to byly jediné boty co jsem sebou měla. Tak nejen že nemáme kde spát, co jíst, že cestujeme bez peněz ale teď už i bez bot. Challenge accepted! Dopoledne jsme se koupaly pak jsme si řekly že bychom mohly zase něco udělat a rozhodly jsme se postavit sněhuláka. Kde jinde než na pláži v Řecku! Na baru nám daly led a my se pustily do bleskové stavby sněhuláka. Když je v poledne přes 30 stupňů musíte byt v tom stavení už zběhlí. Nakonec jsme to zvládly! Pak jsme vyrazily směr domů. Po cestě ve vesničce jsme si vyzkoušely dumsterdiving. Co to je? Prostě hledání jídla u popelnic. Většinou supermarkety vyhazují potraviny, kterým prošla spotřební lhůra ale jsou stále jedlé. Měly jsme štěstí a našly jsme chleba, pak jsme objevily ještě hrozny, blumu a oběd byl ready. Takže až ve 14 hodin jsme začaly stopovat. První stop pán co jel přímo to Soluně. Skvělé dnes to vypadá na šťastný den! Dnes jsme si řekly že budeme mít den jako Yes man. Na všechno budeme říkat ano! Takže naše cesta vypadala asi takto:
"Hodil byste nás na výpadovku, pospícháme a potřebujeme se dostat do Makedonie?"
"Ano, ale je to tak krásné město nechcete se podívat do centra?"
"Ano proč ne!
"Opravdu? Mám vás teda odvézt do přístavu?"
"Ano jasně do přístavu!"
No takže se nám zase změnily plány. Maruška solidárně se mnou je celý den bez bot. V 15 hodin už máme totálně spálené nohy a přebíháme ze stínu do stínu. Jdeme po přístavu a ptáme se, jestli někde není ponorka, když už jsme tady. Zase nic. Asi nám není souzená. Pak ale potkáváme pirátskou loď. Prý s nimi můžeme jet, ale když si zaplatíme aspoň jeden drink, což jsou 3 eura za každou. My opravdu nemáme peníze. Vyplouvají za 15 minut. Oukej tak to zkusíme. Jdeme do parku já vytáhnu poi a snažíme se vybuskovat 6 euro za 10 minut. Nakonec jsme získaly 3e. Tak to jdeme zkusit že by jela aspoň jedna, ale přicházíme o 5s pozdě zrovna odpluli! To je smůla tak jdeme dál a narazíme na římskou loď, pánovi se líbí náš příběh a tak nás vezme zadarmo obě a ještě dostaneme drink zdarma! Užijeme si plavbu a pak už konečně musíme vyrazit už je půl šesté! Aspoň abychom se dostaly za hranice. Stopujeme přímo z centra města dál pěšky bez bot nedojdeme. Zastavuje nám bavorák s černými skly, včetně toho předního. Prý jede do Makedonie, oukej tak jedeme. Po cestě je to trochu divné. Jsou to albánci a já se necítím dobře, tak nakonec porušujeme yesmana a odmítáme pozvání k nim domů a vystupujeme na první benzínce ještě v Řecku. Prostě někdy musí zvítězit rozum nad výzvou. Jsme na mrtvé benzínce, ale po pár minutách se na nás usmálo štěstí a zastavili nám super lidi, dva kluci a jedna holka na cestě z Řecka prý nás vezmou do Skopje. Po cestě se dozvídáme, že nejednou do Makedonie ale až do Srbska do Nis. Wow, máme štěstí a tak se svezeme s nimi až tam. Cesta je pohodová jeli prostě na road trip. Jsou moc fajn. Přejedeme s nimi dvoje hranice, na obou stojíme skoro dvě hodiny a okolo jedné ráno jsme v Nis, jedou navštívit nějaké známe co tu jsou na hudebním festivalu a tam taky plánují přespat. Takže to dopadne tak, že se dostaneme na Mezinárodní alternativní jazz festival. No proč ne. Hudba je divoká a jsme rády, když pak přejedeme za město a jdeme spát někam do pole. Velmi dlouhý den je za námi ale moc jsme si ho užily.
Sněhulák v Řecku na pláži
10. den - neděle
Probudily jsme se na poli. Někde uprostřed Srbska. Ke snídani jsme si daly chleba, co jsme předešlý den potkaly u popelnice. Zajedly ho pár oříšky z Turecka a pokračovaly v cestě. Poprvé jsme si zvládly stopnout zadarmo taxíka. Prý rád vozí hezké holky, tak proč ne. Srbsko je pro nás ale nějaká prokletá země. Strašně těžko se nám tu stopuje, nikdo nestaví. Je šílené vedro a neskutečně nás pálí nohy. Ale na druhou stranu, vzal nás jeden klučina, co se akorát vracel z paraglidingových závodů. Takže rozhodně zajímavá cesta! Pak zase mrtvá benzínka u Bělehradu. Nééé. Zase hodinu čekáme! Pak se někdo slituje a vezme nás o dvě benzínky dál, kde je aspoň mekáč a hlavně auta! Potkáváme Rakušáka, že by nás vzal, ale nééé my přece musíme do večera dojet do toho Brna! Pak nás vezmou nějací moc fajn lidi, jsme rádi, že jsme se pohly, ale zase končíme na mrtvé benzínce. To snad není možné. Fajn doplníme vodu. Jsou tu tři auta. První je plné, toho se ani neptám, ve druhém nikdo nesedí a u třetího stojí chlapík, tak se ho jdu zeptat. "Nejedete náhodou směrem Maďarsko?" Ptám se. "Jo jedu." "Cože? Jako fakt?" Nevěřím vlastním uším. První auto! A vezme nás! Po cestě se dozvídáme,že nejenom, že jede do Maďarska, on jede až do Německa! Takže přes Brno! A tak nás vzal ze Srbska až do Brna!!! Krásných asi 600 km. A třešnička na dortu je, že to byl zase Turek. My se jich snad nezbavíme. Byl moc fajn, akorát nás nechtěl převézt přes hranice, měl trochu obavy, že něco převážíme. A tak jsme si hranice do Maďarska prošly opět pěšky. Stejné hranice, co jsme takhle procházely před týdnem, když jsme se rozhodly nejet do Řecka, ale do Rumunska. Jsme tu jako doma. Ale tentokrát ještě navíc bosky! Byly jsme dobrou atrakcí pro všechny okolo. Autobusáci nám nabízeli vlastní boty, auta na nás troubila a mávala. Celníci na hranicích z nás byli úplně vedle. Divili se, že tam jdem pěšky. Nemohli pochopit, že cestujem stopem. Byli úplně mimo z toho, že s sebou nemáme žádné peníze. A že jdeme bosky? To už na ně bylo moc. Ptali se, kam míříme příště. Tak říkám, že na Aljašku. A celník jen na to: "Bosky. A doplaveš tam. To víš že jo." A nevěřícně odešel. Prý zná poláky a to jsou prý také blázni co jezdí stopem, ale my myjsme ještě šílenější!
Náš Turek nás zase nabral do auta za hranicemi a pokračovali jsme směr ČR. V Maďarsku jsme slyšely v rádiu první českou písničku a my najednou začly mít hroznou touhu už být zpátky doma. Očima jsme hypnotizovaly dálnici, abychom už dojely. Do Brna jsme dojely okolo půlnoci. Večer jsme zakončily u sklenky piva, při pozorování perseid, u Petra, kterého jsme potkaly před týdnem při natáčení Sněhurky. Byla v tom jistá symbolika. On nás před týdnem přivezl do Brna na benzínku, než jsme vyrazily na jih. A on si nás zase vyzvedl po týdnu cestování v Brně na benzínce.
Poslední den
Dnes jsme se probudily v Brně a na poslední den jsme si naplánovaly vylet do Bratislavy. PROČ? To jsme se takhle chtěly minuly víkend dostat na koncert MIG 21, protože jsem chtěla potkat Jirku Macháčka, což je mimo jiné můj veliký oblíbenec, takze jestli ho třeba někdo znáte a domluvíte mi to tak budu strasne moc vděčná! 😍 ale na ten koncert jsme se teda nedostaly. Tak jsme seděly venku a potkaly Marka a Simču supr pár, se kterým jsme pak popili a povídali až do brzkého rána. Mimo jiné Marek říkal že tetuje a kdybychom chtěly tetování, že se můžeme domluvit až se budeme vracet. No tak jsme jim napsaly a vyrazily za nimi na poslední den do Bratislavy. Ráno nás Petr u kterého jsme spaly odvezl symbolicky na benzínku, kde nás nechával před týdnem. Moc mu timto děkujeme za možnost přespání, jídlo a sprchu. Do Bratislavy jsme se dostaly s jedním polakem celkem rychle. Vysadil nás na sjezdu z dálnice. podle mapy jsme zjistily, že jsme asi 50 metrů od Rakouska, tam jsme jeste nebyly tak jsme vyrazily na vylet do Rakouska! Pak jsme dostopovaly až k Markovi se Šimčou. Těm bychom taky moc chtěly poděkovat za perfektní tetování, super dopoledne a za pantofle z Brazílie pro mě. Odvezly nás ještě k dálnici, kde jsme zacaly stopovat. Asi 20 minut jsme čekaly než nám zastavil Jozef co jel do Kútů. Jasně že jedeme, byl to také cestovatel a domlouvaly jsme se na nejakou další společnou cestu. Na benzínce před hranicemi bylo zase mrtvo. Pak si mě ale všiml jeden pán jak stojim s cedulí Brno a že prý nás vezme. Nakonec jel do Drážďan a my s ním jely až do Prahy. Dorazily jsme na nápavku a nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Jsme fakt v Praze? Není to třeba Bukurešť? Návrh byl opravdu zvláštní. Přesto, že jsme ze závodu odstoupily, tak nám spousta lidí říkalo, jak nás sledovalo a jak jsme husté, že jsme byly v Gruzii apod. :) No nezastíráme, že nás to opravdu těšilo. Lidi kolem Lowcostu jsou prostě zlatý!
A něco málo ke zhodnocení:
Za 10 dní jsme projely 10 zemí (ČR, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Gruzie, Turecko, Řecko, Makedonie, Srbsko)
Nejvzdálenější bylo Kutaisi v Gruzii!
Ujely jsme celkem 5736 km. Jely jsme xxx auty to ještě spočítáme z toho taxíkem (zadarmo), lodí, kamionem a normálními auty.
Každý den jsme se myly buďto sprcha nebo moře nebo bazén.
Spaly jsme většinou v posteli krom toho na benzínce ve skladu, na poli, na pláži a ve stanovém městečku na fesťáku.
Utratily jsme pouze 4600 Kč a to za letenky.
Jídlo jsme buďto od někoho dostaly nebo jsme lidem pomáhaly za jídlo.
A co nejzajímavějšího jsme zažily:
- role a natáčení německé filmové pohádky
- děsivá noční výprava do lesa v Rumunsku
- stopnutí římské lodě s drinkem zdarma
- dumsterdiving v Řecku
- buchtičky se šodó v Rumunsku
- plavání v jeskyni
- Marušky řízení v Turecku
- stavění sněhuláka na pláži v Řecku
- povodně v Turecku
- mezinárodní alternativní jazz festival v Srbsku
- popíjení a dokonalá analýza od policajta
- stopování v Gruzii a Turecku
- dvakrát stopnutí stejného člověka
- cesta bosky bez bot z Řecka až do ČR
- tetování 0:-)
Myslím, že jsme toho stihly opravdu hodně. Rády bychom ukázaly, že člověk i když nemá moc času ani moc peněz, tak může cestovat a zažít skvělé věci. A že svět není jen špatný a nebezpečný jak ho prezentují média, ale všude najdete moc milé lidi.
Těch 10 dní bylo nabytých zážitky, poznání skvělých lidí a míst.
Děkujeme moc organizátorům LowCost Race že jsme se k tomu dostaly že jsme mohly cestovat a že jsme díky nim poznaly skvělé lidi z Lowcost race family. O to tu přece jde. Nejde o to hnát se za každou cenu za body, ale užívat si život, cestovat a být obklopen skvělými lidmi.
Tým Fyzio Dvojka - Klára a Maruška